Bojím se,
že jednou zapomenu,
jaké to je jít domů v cizím městě
a nemít jistotu,
ale přesto cítit,
že svět se na chvíli otevřel správně.
Že zapomenu přesnou barvu nebe
pár minut před bouřkou,
ten odstín, kdy všechno mlčí,
i ptáci, i myšlenky,
a člověk má pocit,
že by se měl omluvit za něco,
co ještě neudělal.
Bojím se, že zapomenu,
jak voní knihy, které mě zachránily,
ne jejich názvy,
ale ten tichý pocit,
že někdo cizí kdysi myslel
úplně stejně jako já
a nezbláznil se z toho.
Že zapomenu,
jak těžké a zároveň krásné je
říct „nevím“
a myslet to doopravdy.
Jaké to je sedět vedle někoho
a nemluvit,
a přesto si být blíž
než všemi slovy světa.
Bojím se,
že zapomenu zvuk vlastního smíchu,
když nebyl obranou,
jen čistou radostí,
která přišla neohlášená
a odešla dřív, než jsem ji stihla pojmenovat.
Že zapomenu,
jaké to je chtít všechno
a zároveň se bát,
že si to nezasloužím.
Jaké to je věřit,
že některé věci mají smysl
jen proto,
že bolí.
A nejvíc se bojím,
že jednou přestanu poznávat
tu verzi sebe,
která ještě stojí na prahu,
dívá se dopředu
a i přes strach
si říká:
ještě chvíli, prosím, ještě chvíli si to pamatuj.