Jsem zmatená.
A nejhorší na tom je,
že už ani nevím,
jestli jsem zmatená ze života,
nebo z tebe.
Pořád přemýšlím,
co vlastně dělám.
Jako bych šla poslepu
a tvářila se,
že přesně znám cestu.
Neznám. A pak přijdeš ty.
Ne s velkýma gestama.
Jen se zeptáš:
“Jak se máš?”
A není to otázka,
kterou lidi pokládají,
aby zaplnili ticho.
Ty fakt čekáš na odpověď.
A já se zamilovala
do toho zájmu.
Do toho,
že tě zajímají i věci,
které nejsou hezké.
Ty dny,
kdy se nechci smát.
Ty příběhy,
které bych radši schovala pod koberec.
Ty neutíkáš.
Jen řekneš:
“To bude dobrý.”
A zvláštní je,
že od kohokoliv jiného
by ta věta zněla prázdně.
Ale od tebe…
Od tebe zní,
jako kdyby sis na chvíli půjčil moje strachy,
aby mě tolik netížily.
A já vím,
že bych neměla.
Vím,
že některé lidi
nemáme potkat proto,
aby byli naši.
Jen proto,
aby nám připomněli,
jaké to je
cítit.
Tak proč tě pořád hledám
ve větách,
v pohledech,
v náhodách?
Proč se snažím najít
něco,
co by mi usnadnilo
tě nemít rád?
Nějakou chybu.
Nějakou prasklinu.
Něco,
čeho bych se mohla chytit
a říct si:
“Vidíš? Tohle je ten důvod.”
Jenže nic.
A čím víc hledám,
tím víc zjišťuju,
že největší problém nejsi ty.
Jsem to já.
Já,
co si plete bezpečí s láskou.
Já,
co se zamilovala do člověka,
kterého nemůže mít.
A možná jednou
přestanu být zmatená.
Možná. Ale dnes?
Dnes jen stojím
uprostřed vlastních pocitů
a doufám,
že tvoje
“To bude dobrý.”
jednou dokážu říct
i sama sobě.