Prkenně mám složená kolena pod vysokým stromem naproti dlouhé rovné řadě laviček a pláču. Vzlykám nahlas, až jsem přestala vnímat hlasitost a vůni jara. To snové, žluté světlo svítí přímo na mou tvář, kde se kutálejí slzy jako malé hrášky vyloupané z lusku. Pero s modrým inkoustem mi tancuje po dopisech, které nikdy nepošlu. To jak lámeš své srdce nebezpečně do povětří, jak ležíš sám v sobě zamotaný a házíš surovost na mé dlaně, které se mi posmívají, že otevřeně píšu tyhle řádky a pod pokličkou dusím sebe a ty naděje, které nesnáším. Uhasil jsi moje oči a pluješ si dál. Patřím do tvé sbírky marnosti? Až mi jednou zase rozpukne srdce z lásky, nehlaď tvůj chtíč mými květy a řekni mi, že nic není napořád. Vidíš jen moje květní obaly, korunu a kalich. Zapomínáš, že ticho je hlasitý zvuk štěstí. Oddanost a klid zmizeli jako žár v sedmikrásce. Představ si hlavní hrdinku neopětovanosti a nech ji být jako lišku nepatřící do lesa ani na ulici. Jsem jako stroj na iluze, fantazijní automat, přebytečné mince v peněžence. Jako žvýkačky, který časem omrzí, tvrdou a už nemají tu sladkou chuť.
