Bylo léto, právě ta hodina mezi odpolednem a večerem, kdy ani jedno z obou slov situaci dost dobře nevystihuje. Nebylo zrovna chladno, ale ani slunce moc nehřálo. Vzduch stál na místě a ptáci zpívali slaběji, než bylo zjara zvykem. Byli slyšet, protože je příliš řídký provoz nepřehlušil. Po silnici šel jen jediný šedý muž a sotva kdy ho nějaký vůz míjel. Silnice byla většinou úplně pustá, na třech kilometrech od horizontu za mužovými zády až k tomu, ke kterému mířil jeho krok. Skličující ticho narušovalo jen unylé dopadání bot na chodník a opatrný zpěv ptáčků.
Ten šedý chodec byl velmi šťastný muž. Byl šťastný podle všech obvyklých měřítek. Nic mu nepřebývalo, ale nezažíval ani nedostatek. V osobním i kariérním životě se mu dařilo. Nedávno složil zkoušku a navíc se zasnoubil se svou dívkou. Kdybyste ho náhodou potkali a zeptali se, jak se má, sám by vám odpověděl, že je teď nebývale šťastný. Na několikaměsíční časové okno, které se mu teď vytvořilo mezi studiem, sehnal slušnou práci a z té práce se teď zrovna vracel.
Na zádech ho tížil batoh, který s sebou nosil každý den. Z práce a do práce. Doma i v práci pro něj měl vyhrazeno místo a nikdy ho nenechával jinde, aby ho pak na stejném místě zas našel. Byla to komoda v předsíni u něj doma a uzamykatelná skříňka v práci, kde byl batoh v bezpečí celou směnu. Muž si ani nevzpomínal, kdy batoh naposledy otevřel, přesto ho ale vždy bral s sebou, prostě pro jistotu. Byl opravdu těžký a cestou z práce se pronesl. Už přesně nevěděl, co ho v tom batohu tak tíží. Nezastavil se však, aby se podíval a ani doma, ani v práci ne.
Rozhlédl se napravo a nalevo, a když si potvrdil, že opravdu nic nejede, což by býval poznal jen podle sluchu, odbočil ze silnice a ještě klidnější ulicí kráčel k domovu. Minul sousedovic zahradu s třešní obsypanou zrajícími plody a nepozorovaně ten nejčervenější z nich utrhl. Když se ohlédl a zjistil, že není kým by mohl být spatřen, rozkousl třešeň a vyplivl pecku. – Bylo to trochu kyselé a moc mu nechutnalo. „Ještě nejsou úplně zralé,“ pomyslel si. Se zavrzáním otevřel branku, překonal dvorek a zmizel ve dveřích.
Jeho práce sice nebyla nikterak náročná, ale když dorazil domů, neubránil se spánku a probudil se nejdříve hodinu před začátkem dalšího pracovního dne. Čekala ho stejná cesta a obvyklé dilema. Byla tak dlouhá, že se mu nechtělo jít pěšky, ale zároveň tak krátká, že se mu nechtělo startovat auto. Popadl batoh, který na něj čekal na komodě a ještě nerozhodnutý vyšel na dvorek. V hodinu mezi ránem a dopolednem nebylo ani chladno, ani slunce moc nehřálo. Nechtělo se mu vracet pro klíčky od auta, a tak se vydal pěšky.
U sousedů znovu utrhl tu nejčervenější třešeň, rozhlédl se, zda ho nikdo nevidí, snědl ji a vyplivl pecku. „Lepší než večer, ale ještě úplně ne,“ pomyslel si a pokračoval ulicí dál. Na hlavní silnici byl svědkem jediného auta mizejícího v dálce, rovnou přešel a mohl pokračovat po chodníku na protějším okraji. „Co mě to tak tíží?“ ptal se sám sebe, ale neměl čas se podívat. Do práce dorazil přesně pět minut před začátkem směny jako každý den. Dal batoh do skříňky, zamkl a odpíchl si začátek.
Splnil všechny svoje úkoly akorát na čas, dokázal si je vždy dokonale rozvrhnout. Ani při pauze v přesném středobodu směny neměl pochyby, že zbylou polovinu úkolů stihne, nemusel se stresovat. Po směně oblékl batoh, odpíchl si konec, rozloučil se s kolegy i vedoucím a všichni se rozešli paprsčitě do všech směrů.
Čekala ho zas ta známá trasa. Stejné počasí, stejná denní doba, stejně řídký provoz. Rozhlédl se, ač slyšel jen hlas ptáčků, přešel a už byl skoro doma. Sousedé byli na zahrádce, tak si na třešně nechal zajít chuť, branka vrzla a zmizel ve dveřích.
Obdobně probíhal každý další všední den. Muž se těšil na víkend, který bez jakékoliv náplně brzy minul a vše začalo zase nanovo. Vzduch se stále nehýbal, ptáčkové se styděli zpívat, třešně mohly být sladší, batoh stále tížil. Neustále se však přibližoval den, kdy si našetří dostatek peněz, bude si moci vzít svoji snoubenku a všechno se změní.
Jednoho dne se také vracel z práce, bylo zataženo, ale přesto nikterak chladno. Jediné, co ho překvapilo, bylo, že celou cestu neviděl a ani neslyšel žádné auto. Dlouho se tomu však nedivil. Když došel až k odbočce a stále bylo všude ticho, nevědomky udělal drobnou změnu ve své rutině, ohlédl se sice napravo, ale nalevo už se nepodíval.
Bezostyšně vstoupil do silnice – a srazil ho elektromobil. Odmrštil ho ke krajnici a rozštípal plot na protější straně. Všechno to proběhlo, jak muž vnímal, v naprosté tichosti. Ptáčkové utichli spolu s jeho kroky.
Otevřel oči a podíval se za sebe. Uprostřed silnice se válel jeho batoh, tvářil se neporušený, pořád plný něčeho, co ho tížilo každou cestu do práce i z práce. Díval se na něj, ale nemohl dělat nic jiného. Nic ho nebolelo, ale právě proto věděl, že je to špatné. Dávno zapomněl, co vlastně nosil na zádech. Moc rád by se to ještě dozvěděl, ale podívat se sám už nemohl. „Snad si vzpomenu, než to skončí,“ pomyslel si, ale brzy usnul a už se neprobral.
Zatímco umíral v nemocnici, třešeň byla očesána. Článek z místních novin stručně konstatoval: Řidič elektromobilu bude po zotavení stíhán za usmrcení z nedbalosti. Při vyšetřování byly uvnitř neporušeného batohu nalezeny mimo jiné klíčky od auta.