To jsou světlušky!
Hořkost v srdci překryla strach. Dívka běží. Bosé nohy si špínou zakopává svou dlouhou noční košili. Nad krajem se stmívá.
Hnědé vlasy se ji uvolnily z copu a rozlétly kolem obličeje. Les k večeru dýchá klidněji a šeptá její jméno.
Valentýno, Valentýno
Neohlíží se, utíká do temna a dál. Na tvářích jí ulpívají slzy, má suché rty a bledou pleť. Zlaté paprsky se ztrácejí v mlze za travnatým kopcem.
Klesla na rozbitá kolena. Zkroutila své jemné tělo do klubíčka a v ráji mechu usnula.
Ve vzduchu byl cítit chladivý vánek a košilka ji sklouzávala z ramen.
Uvnitř cítí sílu hněvu, ona jako oheň připadala si, jako žlutý plamínek neštěstí.
Probudilo ji křupnutí větve.
Nejdřív myslela, že se jí to zdá. Pootevřela své oči, slanými slzami pokryté. Tma byla hluboká a mezi kmeny nebylo nic vidět. Jen větve nad ní pohybovaly se ve větru. Naslouchala. Další křupnutí. Tentokrát blíž. Chtěla utéct, ale kroky byly rychlejší, bušení srdce bylo prudké. Posadila se a objala svá kolena.
Zahlédla centimetrové světýlko plížící se k ní. Valentýna se pokusila vstát, ale vlasy se jí zachytily o nízkou větev. Zatáhla za ně. „ Sakra! „
Světlo se zastavilo. Zpoza vystoupila žena. Byla stará a v ruce držela lucernu, jejíž záři odhalilo její vrásčitou tvář. Stíny se houpaly rozklepáním. Sukně až na zem ji vlála, šála ji obkružovala shrbené tělo a vlasy, čistě šedé měla stažené do drdolu. Vypadala jako někdo, kdo je součástí lesa, kdo tam patří.
Žena si ji chvíli prohlížela.
„ Děvenko. „ řekla tiše. „ Jsi v pořádku? „ Valentýna neodpověděla.
„ Nemusíš mluvit. „ Stařenka udělala ještě jeden krok. „ Jen kývni. „
Valentýna pomalu přikývla. Žena se nejistě usmála. „ Dobře. „
Pohlédla na její kolena a potom na vlasy zamotané ve větvi.
„Ale myslím, že úplně v pořádku nejsi.“
Valentýna sklopila oči. Stařenka natáhla ruku.
„Pojď. Nejdřív tě odtamtud vysvobodíme.“
Opatrně jí uvolnila vlasy a pomohla jí vstát.
Valentýna se na ni podívala. Byla stále vyděšená. Ale už ne tolik.
„Co tu děláš sama?“ zeptala se stařenka.
Valentýna dlouho mlčela a poté pokrčila rameny.
„Utíkala jsem.“ „To jsem poznala.“
Stařenka se pousmála. „Já také občas utíkám.“
Valentýna na ni překvapeně pohlédla.
„Vy?“ Zašeptala. „Samozřejmě.“ „Kam?“
„Sem.“ Ukázala lucernou okolo.
„Do lesa.“
Šly mlčky. Pod jejich nohama tiše praskaly větve. Luna jim svítila na cestu. Valentýna se přistihla, že už neběží.
Poprvé za celý večer šla pomalu, nespěchala. Zaseklý hlas se už neměnil v pobouřenost.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se stařenka.
„Valentýna.“ „To je krásné jméno.“
„Děkuji.“ „A kolik ti je let?“
„Sedmnáct.“ Stařenka se na ni podívala. „Tak to máš ještě spoustu času.“
Valentýna nerozuměla. „Na co?“ „Na všechno.“
Stařenka to řekla tak samozřejmě, jako by to byla ta nejprostší věc na světě.
Valentýna chvíli mlčela. „Já mám pocit, že už nemám na nic čas.“
Stařenka se zastavila. Lucerna se mezi nimi lehce rozhoupala.
„To si lidé často myslí, když je jim těžko.“ „A není to pravda?“
„Ne.“ „Jak to víte?“
Stařenka se usmála „Protože jsem stará.“
Valentýna se poprvé usmála také.
„To nedává smysl.“ „Mně ano.“
A šly dál.
Ticho mezi nimi bylo hlasité, ale příjemné, protože nesmělost pominula.
Les se začal měnit a mezi korunami se objevovalo nebe.
Pak stařenka náhle zastavila.
„Slyšíš to?“ Valentýna zpozorněla.
„Co?“ „Nic.“ „Nic?“ „Právě.“
Stařenka ukázala před sebe.
„Poslouchej.“ Valentýna se zaposlouchala.
A skutečně. Nebylo slyšet skoro nic.
Jen vítr, vzdálené listí, šum a její vlastní dech.
A potom spatřila první světlo. Pak druhé, třetí a další.
Mezi trávou začala blikat malá zelenavá světélka.
Valentýna zůstala stát. „To jsou světlušky!“
Stařenka se usmála. „Ano.“
S údivem a něžně, své maličké prsty položila si na tvář.
„Já je nikdy neviděla.“ „Nikdy?“
Zavrtěla hlavou.
„Jako malá jsem si představovala, jaké asi jsou. Myslela jsem, že svítí žlutě.“
„A teď?“ Valentýna se sklonila blíž. „Jsou zelené.“
Jedna světluška proletěla blízko kolem její ruky.
„Jsou skutečné.“ „To většinou bývá příjemné zjištění.“
Valentýna se roztomile zasmála.
Sedly si do trávy. Světlušky kolem nich poletovaly jako drobné hvězdy, které někdo spustil z nebe dolů mezi stromy.
Valentýna dlouho nic neříkala. Potom zašeptala: „Děkuji.“
„Za co, má drahá?“
„Za to, že jste mě našla.“ Stařenka se podívala do tmy.
„Možná jsi našla ty mě.“
Stařenka už nic nevysvětlovala. Jen sledovala světlušky.
„Když jsem byla mladá,“ řekla po chvíli, „chodívala jsem sem skoro každý večer. Myslela jsem si, že jednou pochopím, proč jsou tak krásné.“
„A pochopila jste?“ „Ne.“
„Tak proč sem pořád chodíte?“ Stařenka se usmála.
„Protože některé věci nemusíš pochopit, aby ti zachránily život.“
Valentýna sklopila oči. Někde uvnitř se jí něco pohnulo.
Něco, co bylo dlouho schované.
„Já už nechci domů.“ Stařenka mlčela.
„Nevím, co budu dělat.“
„Nemusíš to vědět dnes.“
„Ale co když to nezvládnu?“
„Tak to zvládneš zítra.“
„A když ne zítra?“
„Pozítří.“
Valentýna se na ni podívala.
„Vy vždycky takhle odpovídáte?“
„Jen když mám pravdu.“
Cesta k chaloupce byla krátká. Valentýna ji přesto vnímala, jako by procházela jiným světem. Za posledním stromořadím se objevila malá chalupa.
Byla stará a trochu nakřivo. Okna měla malá a zahradu zarostlou tak, že nebylo skoro vidět, kde končí cesta a začíná les.
Na stromě visely poslední třešně.
„Tady bydlíte?“ „Ano.“
„Sama?“ „Většinou.“
Stařenka odemkla dveře. „Pojď dovnitř.“
V chalupě bylo teplo. Vonělo to dřevem, zatuchlinou, sušenými bylinami a něčím sladkým.
Valentýna si všimla knih. Byly všude. Na policích, na stole, na okenním parapetu.
„Vy máte knihovnu.“ „Mám.“
„Čtete pohádky?“ „Pořád.“
„Můžu se podívat?“ „Proto jsem tě sem přivedla.“
Valentýna se poprvé od svého útěku cítila bezpečně.
„Udělám ti kakao.“ „Myslela jsem, že jste říkala čaj.“ „Říkala.“
„Tak proč kakao?“ Stařenka se otočila.
„Protože dnes potřebuješ kakao.“
Posadily ke stolu. Za oknem byla noc a přesto už nepůsobila děsivě.
Nastal rozbřesk. Valentýna zírá do prázdného stropu a vnímá zatuchlinu starého domu. Chvíli nevěděla, kde je. Pod sebou měla měkkou peřinu, kde se její tělo ztrácí. Vedle postele stály dva malé noční stolky. Na jednom ležela kniha a na druhém sklenice vody.
Valentýna se posadila. Dům byl tichý. Zvenku se ozýval zpěv ptáčků.
Vstala a bosýma nohama přešla přes červený koberec. Otevřeným oknem dovnitř proudil studený ranní vzduch.
Zahrada byla zalitá světlem. Na okamžik ji napadlo, že všechno, co se v noci stalo, byl jen sen. Ale změna prostoru ji znejistila.
Pak uslyšela kroky. „Dobré ráno, děvenko.“
Valentýna se otočila. Stařenka stála ve dveřích a nesla tác se snídaní.
„Odpočinula sis?“
Valentýna se na ni dlouze podívala. Byla zamyšlená. „Bylo to skutečné?“
Stařenka položila tác na stůl. „Co myslíš?“ „Světlušky.“
Stařenka se usmála. „Samozřejmě.“
Valentýna se podívala z okna. Po nočním lese nezůstalo skoro nic. Jen rosa na trávě.
„Myslela jsem, že to byl sen.“ „Možná trochu.“
Valentýna se zamračila. „Jak trochu?“
Stařenka se zasmála. „Některé sny se člověku stanou skutečností.“
Na stole čekalo teplé kakao. Vedle něj krajíc chleba s máslem a třešňový koláč.
Valentýna si sedla. Stařenka otevřela knihu.
„Tak,“ řekla. „Co si dnes přečteme?“ Valentýna se usmála.
Venku se příroda třpytila. A někde hluboko v lese ještě pořád čekaly světlušky.
Nebyl to sen, byl to svítící zázrak.
L.