V srpnu jsem se narodila
a tam to všechno začalo.
Křik a hádky všude kolem,
chtěli snad, aby se to nestalo?
Ve školce, to byl život v pořádku.
Panenky a autíčka poskládaná do řádku.
Ka a neka, spánek poo a žádné starosti,
jediné co jsem měla byl život plný radosti.
První stupeň byl sice ještě fajn,
učení šlo snadno a bez starostí.
Jenže nikdo si mě nikdy moc nevšímal,
žila jsem potichu a bez hlubší radosti.
Na druhém stupni přišel velký zlom,
šikana, posměch a pohledy zlé.
Strach z lidí zasáhl mě jako silný hrom
a uzavřel mě nadlouho do cely mé.
Na střední v prváku přišel největší pád,
deprese černá jak hluboká noc.
Několikrát jsem měla chuť to celé vzdát
a žiletka byla jediná má výpomoc.
Stále se ale trápím den co den
a pořád doufám, že to vše je jen děsivý sen.
Maturitu chci udělat a co nejdřív odejít
a třeba štěstí v životě znovu objevit.