Slibovala jsem sama sobě, že se už nenechám měnit. Že si dovolím se konečně cítit v nějakých věcech odlišně a být s tím v pohodě.
Ale opět jsem sama sebe shledala ve fázi metamorfózy v chameleona. V proměně do společenského chameleona. Jen pro obyčejný, malicherný důvod, stejně jako vždy. Stejně jako vždy, když si řeknu, že s tím už definitivně přestanu.
Tentokrát jsem ale fázi přeměny zachytila ve správném momentu. Nestrhl ji ještě dostatečně proud, aby se pro ni nedala natáhnout ruka. Připomnělo mi to dětství a lovení ryb holýma rukama v potoční hrázi o pár ulic dále od domova. Někdy už bylo zkrátka moc pozdě a já nestačila natáhnout ruku, rybu strhl proud a ona nikdy nepoznala dotyk mých dlaní, natož pohled mých zvědavých očí.
Tentokrát to ale celé bylo jiné. Tentokrát jsem si řekla, že si to zakazuju.
Proč by to mé já, které se tak usilovně snažilo vydrásat nahoru z hlubiny, mělo být ustavičně utlačované? Co mi provedlo? Co provedlo, že mu nedovolím být u kormidla bytí?
Kdo mi furt do ucha našeptává, že je tak špatné? Koho tak moc štvou moje baleríny a věčné řeči o řecký mytologii nebo moje fascinace náboženstvím?
Už jako malá jsem chtěla umět jen tak ležet na vodní hladině. Viděla jsem to ve filmech. Vždy jsem chtěla umět pomalu hýbat s rukama pod hladinou a nebát se, že spolykám pár doušků vody a se zakloněnou hlavou se udusím. Kohokoliv jsem viděla, že toto umí či to alespoň zkouší, tomu jsem zarputile záviděla.
S postupem času mi dochází, že to není nic bravurního, je to věc, kterou se naučíte za jedno slunečné odpoledne.
Ale jako by o ten samotný akt, samotnou činnost nikdy nešlo. Jako by to pro mě znamenalo vždy něco úplně jiného.
Jako by mé já ale vždy vědělo, že jednou přijde to správné odpoledne, kdy to já bez jakéhokoliv tréninku konečně zvládnu. Ponořím půlku hlavy tak, aby byla správně, budu umět správně zpevnit tělo a pomalu hýbat rukama. Jako kdybych vždy neměla trpělivost a ani čas na to si to nacvičit. Jako kdyby svět, bůh, někdo někde věděl, že není ještě správná chvíle a že nám z nebe má poslat jakékoliv okolnosti, abych se ono ležení na vodní hladině nenaučila, abych čekala na správný moment, i když to budou všichni okolo mě už dávno umět.
A není toto ta správná chvíle? Není správná chvíle na to, abych si lehla na vodní hladinu a nepřemýšlela nad tím, jestli si náhodou neloknu vody a neudusím se?
Jen tak si ladně ležet, nic neslyšet, koukat do nebe a být.
Být, žít s tou obsesí řeckou mytologií, balerínama, dlouhou černou sukní a mašlí ve vlasech. Je na čase se naučit to, co se ostatní naučili už tak dávno. Být. Být ty, být já.
Být naplno. Být i ve chvílích, kdy nechci být. Být ve chvílích, kdy chci být někdo jiný. Být vděčná za privilegium, které všichni ze své podstaty máme.
Dospět po letech k tomu, že nám to celé nikdo nediktuje. NIKDO NÁM NEDIKTUJE, KÝM MÁME BÝT. MY SAMI SI TO VOLÍME.
Jak krásný to privilegium.
A já fakt slibuji, že tu hlavu už zaklonit zkusím.
<3