Obšiju ten pocit hluboko v sobě,
zašiju ho pod kůži,
aby už nemohl uniknout.
Zamknu ho v tichu
a nechám ho ve mně pomalu znít.
Topit se,
bez touhy po dalším nádechu,
jen tiše klesat pod hladinu,
kde už nic nebolí,
kde se všechno ztrácí v nehybnosti.
Až splynu s vodou,
až mě proud odnese dál,
pryč od všeho, co zůstalo,
pryč za tebou,
za tou křehkou iluzí,
ke které jsem se po večerech modlila,
dokud se nerozpadla v mých rukou.
A teď ticho zaplnilo i poslední prázdné místo ve mně.
Ne jako klid,
spíš jako ozvěna něčeho, co už dávno odešlo.
Rozeznělo se všude kolem mě,
hlasitější než všechny vzpomínky,
a já se bojím,
že už nikdy neuslyším nic jiného.