Začalo to klidně.
Hladce a obrace, řádek po řádku,
představa o budoucím tvaru byla jasná a čistá.
Vlna mi klouzala mezi prsty jako klidný dech,
a já věřila, že tentokrát ten vzor udržím,
že tentokrát mě moje vlastní hlava nezradí.
Jenže pak se tam objevil.
Nenápadný, zpočátku skoro neviditelný.
Parazitní steh.
Jedno špatné nahození, jedna vteřina,
kdy se pozornost rozletěla jako hejno vran,
protože v pokoji bylo moc ticho,
nebo možná až moc velký hluk.
Ten steh není jen chyba vlněná,
je to uzel v hrudi, co nejde rozvázat.
Vplétá se do mých plánů, do mých vět,
přidává oka tam, kde měla být prázdnota,
a ubírá dech tam, kde jsem chtěla žít.
Je to úzkost, co se tváří jako součást vzoru,
dokud nezjistíš, že se kvůli ní celý ten pletený svět
začíná nebezpečně naklánět na stranu.
Dívám se na ty metry práce.
Na ty hodiny, kdy jsem se snažila být v pořádku.
Mám to všechno vypárat?
Zničit to, co jsem pracně budovala,
jen kvůli té jedné černé niti, co se mi vysmívá?
Nebo se mám tvářit, že je to záměr?
Že ta chyba k mému „já“ prostě patří?
Moje prsty váhají.
Vím, že když zatáhnu za konec,
zbude jen hromada klikaté, unavené vlny.
Ale možná… možná je to jediný způsob,
jak začít znovu a tentokrát
tu nit úzkosti nechat ležet na podlaze.
Zatím ho tam nechám.
Jako připomínku toho, že i v tom nejkrásnějším svetru
může parazitovat strach.
Budu plést dál, s tou chybou v těle,
dokud se nenaučím, že nejsem ten steh.
Jsem ta, co drží jehlice.
