Jako jehla do kupky sena. Celé to tam zapadlo, propadlo a v tom množství zmizelo. Ty slova. Ty chomáčky řas na mých mokrých dlaních noc co noc. Ty sluneční paprsky odhalující vše, co mělo zůstat pod kůží. Tvé triko u mě ve skříni. Ty s nadějí otevřené pěsti čekající přijetí, které nikdy nepřišlo.
Bylo by mu k něčemu vědět, že i po tom značném množství dní, kdy už si nedýcháme do tváře, ho vidím v cizincích okolo mě? V odrazech skel. I když se je snažím ředit s realitou. Stejně jako vždy. Nikdy jsem nechtěla, aby mi to vlezlo pod kůži. Strach z dětství, který nikdy nevymažu. Článek o broukovi, který vám udělá cestičky pod kůži a v nich si chodí nezávisle na vás. Zatíží lidskou existenci a už se nepustí, vryje se doslova do vás. A tak jsem nechtěla dopadnout.
Škoda, už vím, že někdy ani obezřetnost nestačí. Už pár měsíců mi tam neurvale chodí. Ale občas mám pocit, že odchází. Když se ráno probouzím a paprsky světla mi šupinky kůže osvítí, ho pod ní vidím. Chodí sem a tam, jen aby mě dráždil. Dříve chodil ve směru a za jeho kroky jsem viděla jistou systematičnost, ale vzdal to se mnou.
Jak říkám, nikdy jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo. Zapřísáhla jsem se, že si to nedovolím. Ale stejně jako lidé v článku o tom broukovi, jsem se prostě jednoho dne probudila a byl tam.
Ani jsem se neměla jak bránit. Jak se postavit za hradby, které vždy před sebou tak spěšně stavím. Byl něco jako Odysseus a já jako s nevědomostí obehraná Troja.
Vím, že každým krokem, kterým jsem mu byla blíž, byl dál. Nikdy jsem nemohla uspět. S mým obranným mechanismem a jizvama na dlaních bych se obrnila, nějakou dobu vydržela a pak bych sama sebe narvala do záchodové mísy a on by mě pomocí své ruky na té mé přinutil spláchnout. A já bych se nechala proudem unášet s jistotou, že to byl pouhý omyl.
S vědomím toho jsem si proto poměrně spokojeně v kupce hověla. Čekala na ten den, až mě najdou a zapíchnou do jehelníčku a já budu zase s ním.
Tak moc jsem chtěla. Tak jsem se snažila. Tak usilovně jsem každé slovo, které jsem mu řekla, zašívala do kůže co nejhlouběji, co jsem mohla. Ty pocity, co jsem v něm vyvolávala, jsem se snažila pečlivě obšít, aby tam vydržely patřičně dlouho. Sebe jsem takto obšila ani nevím kolikrát. Takové krve mi teklo po nohách. Mozoly na rukách. Vše jen proto, aby se to z něho nevypáralo.
Koneckonců, skrz mé krvelačné úsilí mé nitě opět nestačily. Než jsem stačila své dílo opravit, všechny byly pryč. Jediný strup na kůži nezůstal. Jako by zde nikdy nebyly. Jako bych já zde nikdy nebyla. Mrákoty mi zatemnily zrak. Po svých nitech jsem šmátrala. Dny a dny. Marně. Tak moc jsem otupěla, že ani plnou silou bych sama sebe obšít nezvládla.
Pohledem na mé absencí obtěžkané stehy na jeho kůži jsem přijala to, že jsme oba vyrobení z něčeho jiného.
Když koukám na všechny ty cesty pod mou kůží, prosvítají všechny ty jizvy. Jizvy přes jizvy. Život přes život. Vrstva na vrstvě. Všechny spolu tvoří malbu mého života. Nikdy nezmizí. Navždy mi tě budou připomínat. I když chodby zpustnou.
Ty a tvá alabastrová kůže bez průhlednosti. Přikrývka nasáklá tepajícím životem. Červeností tvého zdravého masa. Bez chloupků na povrchu, jemná jak slupka broskve. Jako by se jí ještě nikdy nedotkl život. Jak já se jí ráda dotýkala. Jak já ji skromně obdivovala.
S každým pohledem na tu tvou jsem svou více nesnášela. Schovávala ji. S větší vehementností jsem stavěla hradby. Nevěřila dlouhé dny na nic, vše se mi mohlo stát zkázou. Co kdyby se na mně život ještě víc podepsal a svou malbu eventuálně zvětšil? Jak bych se ještě někomu s alabastrem mohla kdy zamlouvat. To je, jako kdyby si nejhezčí motýl začal něco s můrou. Proč by své krásou obšitá křídla spojoval s těmi temnými a nečitelnými? Po jeho křídlech lidé prahnou. Ověšují se jimi. Lisují je do fólie a obtěžkávají s tím své uši a dlouhé krky. Jsou předmětem mezilidské směny. Tvé tělo by jím bylo taky. Tvé tělo je prakticky směnitelné. Mohlo by patřit každému. Když půjdeš se svou kůží na trh, nikdy neodejdeš s prázdnou. Tolik lidských schránek by po ní prahlo. Touha být krásný, nedotknutelný, s čistým vnějším štítem, neopotřebovaný – ani nemáš ponětí, kolik lidských schránek by toto uspokojením dopravilo do rauše.
Zdaleka ne všichni totiž ocení malbu. Abstraktnost. Emoce a jejich přítomnost. Viditelnou zranitelnost na očích. Neporozumění a nejasnost. Většina chce rozumět. Chce mít převahu, chce umět číst a odhadovat na první pohled. Číst myšlenky – věčný sen populace. Složitost lidské duše je pro ně zbytečná, lepší by bylo mít vše naservírované, všeho se moci zmocnit, když chceme, vše rozklíčovat bez hlubšího ponoru do jádra věci.
Temnota, nejasnost, trpělivost, nečitelnost. Toť je něco, po čem málo lidí dychtí. Plna těchto dojmů jsem sama sebe uzavřela do komnaty prahnoucí po směně a následně se tam zamkla na tři západy. Očima jsem si prohlížela do posledního detailu každou končetinu, každá záda, dlaně, prsty a nikde jsem sama sebe nenacházela. Jsem snad zvláštním poddruhem? Jediné, co mě při každém dalším zkoumání obtěžkávalo, bylo vědomí mé jinakosti ve všech mých ohledech. Koukala jsem na každého drobnohledem až nemožným. Všimla-li jsem si nějaké sebemenší odchylky, shledala jsem v ní jedinečnost a jistou krásu. Něco, co jsem za žádných okolností nemohla najít na sobě. Přece nikdo z nás nemůže být dokonalý. Ale já se nedostala v mých očích na onu cestu být brána jako Někdo.
Trestala jsem se. Prázdnými pohledy jsem si prohlížela chloupky v mém nose s myšlenkou, co s tím vším jen udělám, jak se jen přetvořit do něčeho, co nebude tak nepřijatelné. Nikdo nikdy nepochopí mou vrstevnatost. Nikdy si ji nezuju, vždy budu chodit v jejích stopách. Kdyby tak bylo možné jít na trh plný cizích kůží… Ani na zlomek sekundy bych nezapochybovala, v mžiku oka bych cizí oblékala. V neustálé změně tváře, kousků oblečení, osobností jsem se ztrácela, stavěla se ke všemu zády.
Jako bych si stále oblékala sako mého otce, s chlapským střihem, vycpanými rameny, širokými rukávy, délkou pod kolena a doufala, že mi jednoho dne bude sedět jako to, co mi bylo ušito krejčovou podle mých osobních měr. Jako bych se tě teď snažila přesvědčit o tom, že jsi se spletl, když ses mě rozhodl opustit. Nic z toho nelze v tomto stejném univerzu, ve kterém se všichni nacházíme, učinit.
Všemi snahami ale lze ledacos pochopit. Každý z nás si pamatuje okamžik, kdy viděl něco nepředstavitelného, něco, po čem prahnul umět, ale myslil si, že na to není dostatečně dobrý, a poté ho jeho vlastní schopnosti přesvědčily o pravém opaku možnosti.
Pochopení si žádá úsilí, čas a trpělivost. To byly věci, které jsem ještě v sobě dokázala nalézt. S jejich úsilím jsem svou vrstevnatost začala rozebírat na nejmenší částečky a pořádně se do nich ponořila. Nakonec jsem ze všech vytvořila něco, co mezi sebou mělo náhle mně objasněné vztahy. Čas. Dlouhé chvíle beznaděje se mi snažily zašít pod kůži. Ale moc dlouho se jim u mě nelíbilo. Odcházely a přicházely. Dospěla jsem do fáze, kdy jsem byla schopná svůj vnitřní svět vidět a současně pohled od něj neodvracet. S myšlenkou na něj jsem ulehala.
Fascinována svou osobní patinou. Svými rýhami, prohlubněmi, ohraničenými trsy chloupků. Jasně že někdo někdy řekl, že je to ošklivé a nevyhovující. Někdo. Ano, ten někdo, kdo má ono tělo jako on. Lehko směnitelné, neobtěžkané, nepoznamenané, skoro takové, které by sedělo do škatulky zánovní. Skoro jako telefon.
Odjakživa zamknutá tam dole jsem prahla po pochopení, příbuznosti a pocitu sounáležitosti, zamkla bych se klidně na tisíce západů, kdybych bývala věděla, že se dostanu blíž k nim, k těm směnitelným, po kterých je poptávka. Jak jsem se snažila, tím více jsem odcházela od toho, co celou tu dobu bylo řešením.
O dobrotivý Bože, udělej mi laskavost, až se zítra probudím, budu někým, kýmkoliv jiným. Ale už vím, jak je to s těmito věcmi. Stejně jako s tím otcovým sakem.
Pochopením vrstev jsem se oloupala jako cibule a zůstala jsem jen já a mé nejnitěrnější hodnoty, které jsem náhle viděla jako něco čistého, něco, co je hodno obdivu. Našla jsem sama sebe v zamknuté komnatě krčící se do klubka v rohu. Pozorovala jsem se sama ze třetí osoby, přesně tak, jak to bylo mým snem po dlouhou dobu. Začala jsem plakat. Bylo mi samo sebe poprvé v životě líto. Od té chvíle jsem své vrstvy začala kus po kusu objevovat. Až jsem v nich viděla celý můj život. Své silné chvíle. Chvíle s ním. Chvíle bez něj. Chvíle v podzemí. Chvíle nesmírné touhy po všem, co není mé. Chvíle blížící se proměny v pouhé muzeum chvil. Všechny jsem je tam viděla. Mohla jsem si je prohlížet. Vzpomínat. Nabírat sílu, u toho pouštět dál. Vše to bylo náhle na dosah. Vlastnila jsem svou galerii, kterou jsem si mohla prohlížet pouze já. Obraz, který nikdy nebude jasný. Nikdy jej nebudou moci doplňovat slova: všední, obyčejný, snadno pochopitelný. Ale vždy ho bude doplňovat jedno – to, že je MŮJ. A bude patřit jen mně. Už vím, že já se svou kůží na trh nikdy nepůjdu. Nikdy bych totiž neuspěla. Taky kdo by chtěl. Kdo by doopravdy chtěl být směnitelný, bez života, prázdný a mdlý.
Nebyl by tedy onen trh s kůžemi pouze přehlídkou ohromné společenské povrchnosti?