Už je to tu zas…
Strach je můj jediný věrný stín,
topím se v tichu svých vlastních vin.
Dech se mi krátí a stěny se svírají,
moje temné hlasy mi v hlavě zpívají.
Mlha se snáší na celý můj svět,
není už cesty, jak vrátila bych se zpět.
Zůstávám stát jen v temném stínu,
v zajetí vlastních a těžkých splínů.
Není už síla ani na další krok,
každá má vteřina trvá jako celý rok.
Nechci nic dělat a chci jen dlouze spát,
proč musí se lidé stále na něco ptát.
Únava padá a mám těžká víčka,
v hrudi jen dohořívá poslední svíčka.
Chtěla bych vypnout ten nekonečný hluk,
být v tichu a samotě bez jediných muk.
V tomto temnu bych si tolik přála,
aby nějaká osůbka jen tak vedle mě stála.
Aby mě pevně a bez řečí obejmula
a všechen ten tíživý smutek mi odejmula.
Nikoho takového ale nemám
a proto zase v šuplíku žiletku hledám.
Bolest je jediná věc co mi teď pomůže
když ani naděje už nic víc nezmůže.
Zkouším se nadechnout, ale to nestačí,
všechno to zlé se kolem mě otáčí.
Schovávám tvář do svých studených dlaní,
ztracená v tichu a bez slitování.
Tolik si přeju, ať ta bolest už zmizí
a svět kolem přestane být mi zas cizí.
Jsem už tak zoufalá, nevím co s tím,
v hlavě mám jenom tenhle tíživý splín.