Dobré ráno, lidi.
Během pauzy, kdy jsem smazal všechny sítě.
Z místa pálení slivovice se vám vysmívá čas.
Jeden den o něčem sníte, druhý den se váš sen stane skutečností. Pár let zpět byl můj život nejlepší. Kéž by mi to tenkrát někdo řekl. Byl jsem s ní. S tou pravou. Měl jsem přesně to, po čem jsem později začal tolik let pátrat. Jen jsem to v té době nevěděl. Bral jsem to jako život. Jako něco, co prostě je. Dělal jsem chyby, lámali jsme si srdce a dostávali tvrdá ponaučení. Myslel jsem si, že máme ještě spoustu času. Že když něco poseru, nějak se to opraví. Že některé věci přece nemůžou jen tak zmizet.
Jenže můžou.
Ona jde dál beze mě a já se nořím hloub do řeky vagín.
Nevím, jak jsem to posral. Teď ale jsem tu a hniju ve své minulosti. Mohl jsem si toho hodně uvědomit. Aspoň kvůli ní. Člověk někdy potřebuje přijít o něco, aby pochopil, co vlastně měl. Je to možná jedna z nejdebilnějších vlastností člověka. Dokážeme si vážit věcí až ve chvíli, kdy už je nemáme.
Čas tiká a propast je čím dál větší.
Ať je to jak chce, nebude mě vždy milovat. Možná už nemiluje.
A možná právě tohle je na tom celé nejhorší. Já pořád vzpomínám na dobu, kdy jsem měl všechno, a ona možná už dávno žije úplně jiný život. Jako by stačilo píchat a dívat se na starý filmy. Jako kdyby člověk mohl přehlušit jednu ženu jinými ženami. Jednou nocí. Whiskey. Cigaretou. Filmem, který už viděl dvacetkrát. Chvíli to funguje. Pak přijde ráno a zjistíš, že jsi zase tam, kde jsi byl.
Jednou jsem byl v obchodě, kupoval jsem whiskey a kolem procházela holka, která řekla:
„Tohle tě zabije.“
Podíval jsem se na ni.
„Život nás zabije,“ odpověděl jsem.
„Sebevražda chlastem je pomalá. Nechceš si se mnou dát radši víno?“
„Víno je fajn, ale whiskey je rychlejší.“ Otočil jsem se a šel dál obchodem.
Nevím ani kdy, ale někdy jsem přestal žít v tom, co bylo, a začal jen přežívat v tom, co po tom zbylo.
Někdy nepotřebujeme víc.
Člověk by rád napsal šťastný konec.
Balada o Kryštofovi a Elišce tady skončila.
Fack.