Sedíc na půli hýždě otlačeného od nepohodlného autobusového sedátka jsem si nešikovně šimrala spánek s myšlenkou, která se na promítacím plátně mého života i jeho zákulisí dlouho neobjevila.
Vzpomínka na dlouhé osamělé chvíle, které jsem se vždycky tak urputně snažila za každou cenu vyplnit. A když říkám za každou cenu, myslím fakt za každou cenu, i kdybych měla házet míč do vypuštěného bazénu a vždycky si pro něj před dalším hodem dojít a zase se vrátit.
Nakonec jsem tohohle usilovného věci plnějící budiče litovala. Přála bych si, abych kdysi všechny ty prázdné podnět hledající chvíle bejvala nevyplatila a jen je nechala. Vše to vedlo jen k toxické závislosti na neustálé akci a opomíjení pocitů, které ve mně odjakživa zněly. Snažila jsem se je vést k rozvinu, ale k rozvinu na špatnou stranu, rozvin směřující k ignoraci, k pouhému banálnímu zlehčení, konečnému rozplynutí v akci, při které se naskytly jiné věci.
Zubem zakousnutá do své tváře jsem se odjakživa snažila ze sebe vymačkat sebemenší emoci. Abych si ji následně mohla otisnout do atlasu a navždy ji tam uložit, a ve volných chvílích si ji pomocí listování v atlasu připomínat. S mou neustálou potřebou akce jsem se snažila emoce pojmenovávat. Přímočaře odvozovat, dokud jsem si neuvědomila, jak se vlastně cítím a jak to mohu druhým pomocí slov říct.
Tahle toxicita uvědomovaná si zpětně mi jednoduše jen vždy ubližovala, než kdy něco dávala. Neustálá snaha něco pojmenovávat, škatulkovat, od sebe rozlišovat mě uvěznila jen do klece, ze které se po všech těch letech zatraceně špatně dostává ven. Je to tolik let, nejsem ani jednou nohou z ní venku. Snažím se tento zvyk vytěsňovat a hlavně ho vůbec včas zachycovat, ale jen málokdy uspěju.
Po letech si stále přeju, aby se tenhle zvyk na palubě bytí býval nikdy neobjevil, a když už, tak abych alespoň měla sílu na to ho hodit přes palubu.
S nedokončenou myšlenkou autobus dojel do mé cílové stanice a já svou nostalgickou chvíli zmačkala jako papír do kuličky a poté ji nechala na sedadle dalšímu pasažérovi.
S váhou na pravé noze jsem vyšla z pomalu se již zavírajících dveří autobusu do ulic, které tak dobře znám. Přes polovinu života jsem tady žila a dost si toho prožila.
Život plný alkoholu, noc co noc, víkend a víkend jsem padala holými spánky na chodníky a nedala si ani za nic říct. Na palubě bytí jsem byla jen já a on, nikdo a nic jinýho, tedy alespoň po většinu kalendářního roku. Jakmile nastal leden či květen, k nám dvoum se v těchto měsících připojila tehdy mnou dost znevažovaná vysoká škola, která jak u mě bylo zvykem, zaplňovala volné chvíle jinak plonkových dní plných bílého mlžného světla mé duše.
Byly to léta strávená někdy i zpětně promýšlená v docela příjemném zápřahu. Co jiného bych tehdy bejvala dělala? Seděla, masírovala spánky, u toho přemýšlela, proč mě nikdy nebude mít stejně rád jako já jeho? Něco bych každopádně určitě dělala, moje celoživotní satisfakce s vyplňováním mezer by se časem objevila na palubě.
Ulicemi dříve viděnými jen v hávu černé barvy, dnes procházenými za krémového pichlavého světla, neurvale bloudím. Za každou zatáčkou se radši dvakrát ohlédnu. Poprvé kvůli mé jak jinak než odpojené hlavě v oblacích a podruhé kvůli autopilotovi, kterému ještě natolik nevěřím, je teprve v testovací fázi.
S pár špatnými odbočkami ale nakonec dojdu, kam potřebuji. Vyzvedávám knihy na přepážce, stihnu se ještě pobavit s mou oblíbenou knihovnicí, na patě se otáčím a mířím ke dveřím. Když se zpětně otáčím, doufám, že knihovnici uvidím za oknem stejně jako vždy.
Nebyla tam. Podvědomě mi to připomene nás dva. Okamžik, když jsem čekala na to, jestli se za mnou otočíš stejně jako já vždy za tebou. Ten okamžik, když jsem zjistila, že to vždy bylo a bude jen na mé straně.
Stejně jako to, jak jsme si při našem posledním setkání řekli, že se určitě uvidíme. Byly jsme lháři. Já jím byla ostatně vždy, nemám ti co vyčítat. Už jen ta myšlenka, že bych tobě, člověku, kvůli kterému jsem celá ta léta lhala, mohla něco vyčítat.
Zvláštní uvědomění ale přichází v okamžiku, kdy si uvědomím, jak o sobě kdykoliv kamkoliv přijdu tvrdím, že jedna z mých hlavních předností je pravdomluvnost a stoprocentní transparentnost. Navíc vždy a všude vypíchnu to, jak to zatracený lhaní nesnáším.
Proč zase lžu o tom, že nelžu? Vždyť si celej život lžu. Lžu sobě, někomu, komu nemusím nikdy v životě zalhat. Tomu, kdo je tu pro tebe kdykoliv. Zaslouží si to snad?
Vyhýbám se kalužím s pohledem k zemi. Pokračuji a přemýšlím o tom, co si půjdu koupit k večeři. Při plynulém natažení pravé nohy připravené k přeskoku louže se podívám před sebe. Obě má zrcadla do duše v tomto okamžiku náhle nemohou uvěřit tomu, co se v nich odráží.
Nestojí přede mnou nikdo jiný než ten, o kterém toto odpoledne přemýšlím. Kam mě to zákruty života opět přinesly, co mi tím chtějí říct? Je toto snad ten okamžik, o kterém jsem snila, ten okamžik, kdy na něho vše vychrlím a od toho všeho odejdu?
Náhle jako by sekundy, natož minuty neexistovaly. Čas se ve své hloubce i šíři zastavil a my byli ti jediní v této ulici.
Zprvu se mi zdálo, že ani brvou nehne. Že se naše zrcadla jen letmě potkají a nezředí jejich odraz naší vzájemnou přítomností. Ale mýlila jsem se, zdálo se to být moc okaté, když jsme si vzájemně viděli i chloupky v nose.
Ve chvíli, kdy se jeho špičky stočily ke mně, věděla jsem už na krev jistě, že přede mnou stojí ten, kvůli kterému celé ty roky špatně spím. Vždy to byl on, a ty jeho pichlavé špičky, vždy směřující ke mně. Když na mě po všech těch letech znovu směřovaly, musela jsem si je patřičně prohlédnout.
On svými oky koukal opět do těch mých. Opět stejně tak jako vždy. Někdy mě to až děsilo.
Zrak jako smysl i jako orgán neskonale obdivuji. Ale jaksi k cizím očím jsem si nedokázala nikdy vybudovat patřičný vztah.
Třeba jako milenci, kteří si do nich hodiny vzájemně koukají. Nevyhnu se pocitu, že bych to nedokázala, a to ani kdybych se o to z celého srdce snažila. Tak moc bych se bála, že mě jednou někdo uvidí tak, jak já sama sebe celé ty roky. Je to pro mě asi víc osobní, než by mělo. Vždyť je to pouhý pohled.
Paradoxně mnoho lidí, které jsem znala a přes dlaně mého života se procedili, vyzdvihovalo moje oči. Líbily se jim víc než cokoliv jiného. Možná proto, že jim byl přisuzován zvláštní význam, jsem s nimi na tom tak, jak jsem.
Po tom, co jsem si prohlédla jeho hnědou duhovku, jsem svůj pohled přesunula na jeho ruce. Byly stejné jako tehdy. Byly to ty, které jsem si představovala na svých bocích. Byly to ty, které jsem celé ty roky měla uložené v mysli.
Sekundy ubíhaly a já musela něco povědět, nebo rychle zmizet. Každou sekundu navíc, co tam stojím a tupě si ho prohlížím, situaci jen komplikuju. Narovnám se a ze sebe vysypu: „Ahoj, co ty tady?“ Tu největší prkotinu, co jsem mohla říct, vždyť vím, že žije stále tady. Spíš co tady děláš ty, ptám se sama sebe.
Když se připojíme zpátky mezi živé, stále tam stojí a tázavě na mě kouká. On mě snad po těch letech nepoznal, běží mi náhle v hlavě. On jen hlavou zakroutí a tázavě se na mě podívá.
V tu ránu vidím proč.
Sklopená víčka, jiný úhel brady, cizí, mírně odtažitý výraz někoho, komu právě zmatená holka přeskakujíc louži položila absurdní otázku. Ten člověk přede mnou neměl jeho hnědé duhovky. Měl v očích jen obyčejný uspěchaný autopilot člověka dnešní doby. A před sebou holku, co mu bezděčně narušila osobní zónu. Ty pichlavé špičky směřující ke mně nebyly jeho, byly to jen obnošené tenisky někoho, kdo spěchá z práce domů.
„Já se hrozně omlouvám… spletla jsem si vás,“ vyrazím ze sebe a dělám rychlý krok stranou. Cizinec zůstane stát a jen pokrčí rameny. Poté se rozejde a jeho kroky postupně zaniknou v šumu ulice. Já, opět ponořená v mé hlavě, stojím a koukám se za ním.
Identicky jako když naposledy odcházel ten opravdový. Sledovala jsem ho, když své záda otočil, sledovala jsem ho s přáním, aby se naše oči ještě setkaly, aby našly průsečík pohledu. Ale nic z toho se nestalo.
Dál stojím na tom známém chodníku, knížky mám pevně přitisknuté k hrudníku, a poprvé za celý ten den doopravdy vydechnu s uvědoměním, jak si stále uvnitř sebe živím staré vzorce. Byla to jen další iluze, daleká ozvěna z atlasu emocí, který se tak urputně snažím spálit. Nebylo to setkání s ním. To setkání, které jsem si ty roky tak přála. Byl to jen sen, který se snažil zuby nehty vydrápat na palubu reality. A podařilo se mu to.
V tu chvíli to celé dopadne s plnou vahou. Ten největší podvod nebylo to, že by mi lhal on, nebo že bych já lhala světu o své pravdomluvnosti. Celé ty roky jen obyčejně lžu sama sobě. Chránila jsem si daleko v duši představu o něm jako starou fotografii v albu, které už dávno vybledly barvy. A naivně čekala, že se barvy znovu vybarví.
V úzkosti klesala v pokoji na kolena s myšlenkou na katarzi, která smyje všechno to tiché nepochopení. Místo toho mi tahle známáneznámá ulice nabídla jen cizí obličej a chladné pokrčení ramen.
Pokrčení ramen, něco, co by vlastně dost pravděpodobně udělal on. A možná je čas, abych si to taky po tom všem dovolila. Měla bych si taky dovolit pokrčit ramena, a modřinám na kolenou od nočního doufání tím ulevit.
Pohled mi sklouzne dolů ke špinavé kaluži. Odráží se v ní jen krémové, pichlavé světlo a šedé nebe. Těžce, zhluboka vydechnu. Udělám opatrný krok stranou a obejdu ji.