Jak moc bych chtěla vědět víc, ale jak mě to tíží už popíšu stěží. Když prsty převracím jeden dopis za druhým a zoufale se snažím najít to, co cítím k druhým.
Staré dopisní korespondence, odpuste mi přece. Víte, že to nemyslím neuctivě. Nejsem ten typ.
Čisté chvíle fascinace, kdy věřím, že někdo jako já někdy byl a projevit se na rozdíl ode mě neštítil. Že psával milostné dopisy té nepravé. Po dlouhých večerech nad jejími plytkými odpověďmi rozjímal.
Mé oči svědky dávného hříšného vzplanutí. Ohmatávám dobovou známku s tíživou myšlenkou o jeho dlaních. Jak asi vypadaly? Byly jako ty mé? Hladké, ale tak moc zoufalé? Hořící, přející si sebezničení, ale přesto čekající na zchlazení o jiné?
Proto se ptám, naplnil někdo někdy jeho nádobu samoty? Tu, co uvnitř mě puká jako suchá erozí zasažená půda okolo nás. Nebo to dopadlo stejně jako vždy? Jsme si v tomto taky tak podobní?
“Příběhy, kterým lezeš do zelí starou korespondencí, to nespraví” věta, kterou na konci dne maluje upřímnost na zeď. A tak se zpátky uzavírám do sebe, do neexistující korespondence pocitů a prázdných, po sebezničení prahnoucích dlaní.