Mám strach ze ztráty mého potenciálu, z toho nebýt viděna a vyslyšena, přesně tak jak si přeji. Upadám do stínu nerozhodnosti, zda navždy opustit tuhle kuřáckou místnost, že se možná jednou zase nadechnu, jednou a navždy a kouř z cigaret mi nebude bránit ve výhledu. Mám strach, že zmizení znamená ztráta. Ztráta povrchních konverzací a komplimentů, které ti pomáhají v těžkých chvílích, kdy ztrácíš poslední niť důvěry k sobě samému, v naivním kolečku a validace, která nebude v našem stáří důležitá, ba naopak budeme hledat momenty bez ní, momenty, které nejsou zdokumentované a jsou opravdové, možná slovy popsané v deníku. Ztráta viditelných poznatků co se mi líbí a jak chci, abych působila. Co když nikdo bez mé cigarety nepozná můj svět, co když nikdo nezkusí ho poznat?
Zmizet jako pára nad hrncem, jakmile mé sklony k perfekcionismu skáčou sem a tam a já je nemám pod kontrolou, je jediné co mě napadá. Až moc zrychlené prohlížení fotografií mi dávají odpor. Kdo si prohlédne mé vytisknuté fotografie v mém albu, kdo nepropadne netrpělivosti nad pomalém přetáčení papíru a šustivém zvuku z mých konečků prstu? Kdo u toho nepropadne nervózním klepáním nohy, protože zpozoroval cinknutí zprávy? Kdo vyjde ven jen tak, pouze s klíčem v ruce od baráku, protože se jde projít?
Veškeré mé slzy, které jsem uronila v Městké hromadné dopravě mě vždycky zastaví. Nikdo si je nikdy nevšiml, můžu skákat po hlavě a lidé se skloněnými hlavami jako zhypnotizovaní dále civí. Já sedící většinou u okýnka otočená ven, bez obrazovky, hudby nebo knihy, dále slzy roním, protože síla města mě táhne dolů, jako kdybych na krku měla provaz.
Telefon je jako cigareta. Nasávám něco, co nevidím, obklíčená strastí, že nedostatek je skutečný, že bych měla dělat více. ”Sundej si to masku, sakra! ”- křičím. Tobě, sobě, kolemjdoucím. Já vím, že už tu kuřáckou místnost nikdy nenavštívím. Protože nechci, protože je přelidněná, protože se tam nedá dýchat. A když z ní vylezu – uslyším. Uslyším jazzovou kapelu, která hraje vedle v místnosti, poté své kroky ven, kde žlutě září lampy a smích a hluk tramvaje je hlasitý. Uslyším svůj vnitřní hlas a myšlenky, ucítím samotu, která se zdá jako nepřítel, jak si mnozí myslí. Léto. Letní vánek a slunce, které se mění. Cinkání lžičky, když si míchám čaj.