Možná jsem přehnaně pozitivní a přestože se jedná o jednoznačně slabší Spielbergův snímek, nevidím situaci tak negativně, jako mnozí ostatní. Pořád vidíme kreativní kompozice a vynikající pružně pohyblivou kameru, slyšíme typického Williamse a užíváme si ukázkových výkonů. Bohužel to ne vždy stačí.
Scénáristicky to prostě trpí. A ne, nebudu se zde pozastavovat nad naprosto nekonzistentními logickými přešlapy (hlavní postava se schovává za průhledným suchým keřem před FBI, obchází ji a nakonec jí krade vozidlo s klíčky uvnitř), od toho je zde spousta dalších rýpalů. Mluvím zejména o dramaturgické esenci příběhu jako takové. Pojďme si to rozebrat.
Téma? Odhalení existence mimozemšťanů lidstvu. Perspektivy? Víra, skeptici, lidé snažící se zneužít tajemství pro svůj prospěch, lidé kteří chtějí pravdu. Z perspektiv uděláme postavy a… rozhodneme se většinu času věnovat těm nejméně zajímavým.
Že zde máme nádhernou postavu postavenou na skepsi vycházející z víry a strachu, jak lidstvo na informaci zareaguje? (Metafora na argument proti odtajnování spisů, žhavé téma.) Super, dejme jí tři obrazy (všechny mimochodem úžasné, jen je jich málo).
Máme postavu, jejíž podstata ve vztahu k tématu je pochopena po jedné větě a neb “lidstvo má nárok na pravdu”? Udělejme z ní hlavní postavu. To prostě nefunguje a je to škoda. Příběhu nepomáhá ani kombinace jakéhosi akčního thrilleru a Spielbergovské pohádkovosti.
(SPOILER!)
Scénárista se snažil tyto dva aspekty propojit, když však přišlo do úzkých, tak se na to vykašlal a prostě se to nějak stalo. V praxi to vypadalo nějak takto: Záporák konečně dosáhl svého, obklíčil hrdiny, má to, co celou dobu chtěl, dojde k nim a pak… pak je prostě nechá zvítězit. Jen tak.
Proč ne že ano. Spousta věcí se prostě děla spíš proto, aby se příběh dostal do bodu, kam scénárista potřeboval, místo toho, aby právě rozhodnutí postav a budování příběhu okolo nich přirozně dospělo k určitému konci.
Mnozí kritizují naivitu. Dle mě je to jako kritizovat lyrické pojetí u Tarkovského nebo přílišné rozebírání víry u Bergmana. Spoustu nelogičností a příliš empatické omáčky bych odkýval, kdyby nebylo nešťastného základu.
Pointa naslouchání, důležitosti intuice a komunikace je pěkná, jen je škoda, že se k ní dostaneme tak scénáristicky klikatou cestou.