Kniha v ruce, položená o zlatý třpyt slunce odrážející se na Pražském hradě. Holubi vrkají, šelest větví zírá do udušené zimy a smích diváků hlasitě otřásl Karlův most. Nespočetněkrát mi běží mráz po zádech z nostalgie, které nerozumím. Březen se otočil lícem na rub a nitě dusí otevřenost mých vlastních slov. Odpovědět zpět je jako uklánět se do prázdného publika. Svíčka přestala hořet, však sfoukla jsem ji sama, opřená o ten betonový, bílý sloup, schovaná jako nefunkční lampa ve tmě, jako panenka z porcelánu, s dlouhými pavoučími řasami, s křehkostí a rozbitostí po těle. Na špičkách se pnu, natahuji dlouhé ruce po fících, aby strach nepohlcoval moji citlivost k světu, kde čas běží dál.
Detaily jako malé třpytky slunce ve vlasech, záclony v oknech jako vzpomínka, která zůstává. Našlapuji Vršovicemi. Sluneční odrazy na dřevěné podlaze se lesknou. Světelné šipky na starém lustru tancují v zatuchlých prostorech, kde mi to voní. Puntíky sem a tam skáčou po saténu. Všechny moje zármutky a ztráty házím do pražských ulic a deníku, kam píšu, co vnímám.