Je to ten pach studených chodeb a vyhaslých vápenných stěn,
když se léto lámalo v srpnu a vzduch byl hustý jako med.
Není to adresa, nejsou to tváře v rámech, ani rodný kmen,
je to ten pocit, že svět byl tehdy srozumitelný a můj.
Hledám domov v úhlu, pod kterým padá stín na starou cestu,
v ozvěně kroků, co zní jako bezpečí, než přišel hluk.
Je to melancholie – ta tichá řeka tekoucí skrz tvé město,
když zjistíš, že dětství nebyl čas, ale jen napnutý luk.
Stojím tu s klíči, co nepasují do žádných reálných dveří,
protože můj domov je barva nebe těsně před bouřkou.
Je to ta vteřina, kdy dítě v nás ještě všemu věří,
než se ten prostor smrskne a stane se jen pouhou vzpomínkou.
Jsme vyhnanci z krajiny, kde se čas neměřil na minuty,
ale na hloubku odřených kolen a sladkost třešní z cizích zahrad.
