Srnka v povětří
nezamkla svou bolest a
v rohu místnosti ji zkroušenost bije.
Ve zvonech melodie zněla jako pláč,
možná ji melancholie kryje
nekonečnou zášť.
Dny postupují do ulic Prahy,
jsem ráda za své příznivce města,
kde slyšíš housle i slzy
a mimo dění si připadáš.
Krokem, během něhož si můžeš hrát
zamotat se do závěsů,
do látky svých barev.
Tak barevné je máš?
V denním světle, tma se kroutí jako papír
kde hlasitost myšlenek píšu
kde pálím slanost breku
kde poezie končí
a nepochopenost svítí
skrz na skrz.