Dlaněmi rozevírají svůj šepot,
šeptají svá přání do černobílého světa.
Melodie našich hlasů
a vzhled našeho písma
zůstane v těch, kteří cítí.
Utrhnout zvadlé kvítí,
sáhnout si na dno zadních kapes kalhot.
Voda vázám dávno došla.
Běžíš, běžíš,
víš vůbec, kam běžíš?
Skloněné hlavy do záhuby.
Něco bylo jinak.
Skvrny rozlitého vína
a hra na schovávanou.
Jako hadrové panenky
natahujeme svůj úsměv
nitěmi, které slábnou.
Do zajetí společnosti nás táhnou,
pryč lámou — a my jsme byly jiné.
Stály jsme opřené o bíly sloup,
schované jako nefunkční lampy ve tmě.
Někdy toužíme, aby nás vítr unesl
a schoval naše tělo v náruč mraků.
Stojíme samy, běžíme samy
jak vyplašené srnky na útěku.
Všude máme aleje,
kdo nám ale doleje?
Kdo nám naleje
tu náklonnost ke světu tam venku?
Najdeš tichou holku
a s pohledem na její odřená kolena odejdeš.