Sílí ve mne nezapadající, opakující pocit k dnešní společnosti mého věku, mladší i starší. Jsem jediná tak maličká, zmenšuji se do klubíčka díky krutosti v mé tiché krvi proudící v mém čím dál menším těle. Stala se ze mě kulička. Kutálím se zleva doprava a zepředu dozadu, přitom uvnitř jsem nehybně ztuhlá. Když jsem objevena ve školním prostředí, je to jako kdybych vyprávěla ticho zády a jediná se neotočila vpřed. Chci být vzdělanou ženou, alespoň jednou se jí stát. Ale jak překročit překážku a cítit, že mezi ně patřím? Žijí ten samý život, vedle sebe stojí a kouří cigarety, jednu za druhou. Nasávají i tu telefonní závislost a bojí se svých vlastních myšlenek a svého „co doopravdy chci já“. Výmluvy jim skáčou z úst a za chvilku zapomenou, že žijí v systému stejnosti a cílů ze zapomnění se nudit a jen tak blbě civět. Jsem tu sama a jsem maličká.
Možná nikdy nepochopím jejich zkratky jazyka a nacvičené pohledy, modré světlo z rukou zářící. Má kulička se roztočila do nesmyslné hromady osamění, jediného vědomí přítomna, které se tu mezi námi drží jako hladoví vlci. Promítám si dobu, kdy čekat bylo prosté. I přesto uvnitř vím, že kdybych v tomto období žila jako mladá dívka a psala bílou křídou myšlenky na tabuli, vrstevníci by mi je kouřem přikryli nepochopením. Telefon, netelefon. V rohu skrytá, ve třídě žádné prázdné místo. Píšící ze smutku z toho, co bylo a já tam nebyla. Kdy Elvis nebezpečně žil. Kdy by byl cvakot psacího stroje mým nejoblíbenějším zvukem, stejně jako vůně ranních novin a smích na trhovém náměstí.
Turek se na dně hrnku divoce třese a chutná hořce. Pomalinku otáčím stránkami novinového papíru. Písmena zůstávají, nemizí do neznáma během vteřiny. Vracím se k nim jako lidé do kaváren, kde ,, Jak se vám daří a co čtete? “ přichází bez nucení.
,, Venku je pěkná zima, pořádně se oblečte, “ povídá mi číšnice, která přišla zvenku, kde si zapálila cigaretu. Přes kouř jsem viděla, poprvé jsem viděla přes šedý oblak a mohla dýchat.
Hluboce jsem vzdychla a černý inkoust se mi rozplynul před obličejem. Slyším hlasité zvonění a sevřenou kuličku v sobě zpátky. Okolní oči se plíží k záření silným modrým světlem a vůně kávy pominula. Venku svítí lampy a pod nimi ten stesk, s kterým se vracím do svých deníků.