Úvod
Jelikož teď opravdu doháním resty, rozhodl jsem se vás netýrat mnoha různými příspěvky s recenzemi. Zde přikládám osm recenzí k filmům, které jsem v posledních dvaceti dnech viděl. Hodnotím filmy: The Drama, Nuremberg, Nepela, The Social Network, The Grand Budapest Hotel, What Did Jack Do?, Irréversible a The Invite.
The Drama (2026)
Nevím proč, ale mou filmografii poslední dobou posedl syndrom manželských dramat pro publikum trpící krizí středního věku. Drama je pro mě speciální tím, že jsem před zhlédnutím měl tu čest číst celý scénář a musím uznat, že z toho matroše Borgli vytřískal opravdu maximum.
Přes hravé nelineární vypravování jsem si nebyl jistý, jak budou některé gagy zpracovány a obecně těžké téma střelby ve školách ztvárněno tak, aby nepůsobilo banalizujícím dojmem. Například vtip, kdy Zendaya vyjede po Pattinsonovi nožem mi ve scénáři přišel celkem stupidní a moc jsem nechápal jeho účel, ale zpracování bylo bezchybné.
Obecně na mě velice dobře působil trapnohumor a přes všechnu tu tíhu nevyřčených tajemství (haha, téma filmu) mi vlastně The Drama přišlo jako taková poměrně lehká černohumorná jednohubka.
Nuremberg (2025)
Film, který překvapil i nepřekvapil. Ano, stále obsahuje zdatnou nálož staré dobré americké propagandy, už však pouze jen tak nějak z donucení. Velice se mi líbí práce s perspektivami (hlavní postava psychologa) a obecně způsob, kterým je film ztvárněn.
Absolutně dokonalá by byla i pointa toho, že velitelé v koncentračních táborech byli stejní lidé, jako my a v jejich situaci bychom se možná nezachovali jinak, kdyby nebyla zaházena klasickými očekávanými tropy hrdosti, spravedlnosti a sic působící, leč nic nového nepřinášející.
Výkony jsou super, režie místy nápaditá, kamera to podtrhuje, ale už zvuk se svou typickou hollywoodsko-válečnou hudbou drtící každý seriózní moment se mi snažil naznačit, že to dokonalé hold zase nebude. Ptám se tedy, nač se snažit vystavět úžasnou pointu, když ji pak oomáčkujete stereotypními žvásty?
Nepela (2025)
Kdyby tento film nedávali příhodně v letním kině, dobrovolně bych si ho nepustil. Už mě štve nekonečné převracení téměř na popel dohořelého uhlu pomyslného žánru postkomunistických filmů, který je do mrtě vytěžen a téměř nikdy nepřináší nic vyloženě nového.
Nepela má to štěstí, že se spíše v dané době náhodou odehrává, jelikož jeho osobní příběh je natolik zajímavý, že téměř zapomenete na dnes již stereotypní prvky podobných filmů. Když jsem tak v nečekané zimě seděl a koukal na vynikající scény plné chemie místo ternerkou-tetou a Nepelou, začalo mi docházet, že scénárista možná navařil.
Jak tedy tento film o sžití se svou skrytou identitou dopadl? No, jak v čem. Filmařina je to řádná, to ne že ne, jen mi to prostě místy přijde opravdu nedotažené. Nevidíme zase tolik scén, kde by Nepela opravdu potlačoval svou sexualitu a nevidíme ani dostatek scén, kde by příliš dbal na externí validaci.
Dostáváme pak tedy iluzi toho, že má vlastně problém vyjít se svou identitou napovrch, ale zkrátka bych chtěl v průběhu filmu vidět ještě trochu více reprezentace toho, jak toto ovlivňuje každou jednu část toho života. Došlo i na prokletí životopisných filmů, kdy si člověk zkrátka nemůže formovat realitu, jak se mu zachce.
To vrcholí ve… vrchol filmu, kdy chápu, co se mi mírně lyrickým koncem snažil říct, ale zbytečně to překombinoval. Snaží se mě totiž přesvědčit, že on se svojí identitou sice vyšel ven, ale zároveň se dívám na záběry, kdy se rozhodl tak neudělat.
Opět, rozumím tomu, co se mi film snaží říct, jen pak zapomínám na emoční stránku a složitě luštím, co to má vlastně celé znamenat.
The Social Network (2010)
Fincher je zajímavý tím, že si po zhlédnutí spousty jeho řemeslně dokonalých filmů řeknu:„skoro”. Zkrátka vlastně mnohdy ani nevím, co bych filmům vytkl, jelikož je režisér natolik posedlý dokonalostí, že mu málo co unikne.
V tomto případě toto skoro taktéž nedokážu přímo identifikovat, neboť se rozprostírá hluboko pod téměř dokonalými obrázky. Musím zdůraznit, že film má naprosto zabijácké tempo a vůbec by mu neuškodilo, kdyby nachvíli zpomalil a nechal nás vydechnout. Prvních 15 minut jsem úspěšně neměl tušení, co se děje.
Další problém asi vychází pouze ze subjektivní preference, ale já bych opravdu chtěl vidět více charakterových scén, neboli scén, které budou založeny na postupné emoční (ne)přeměně charakterů a nebudou pouze hnát raketově plot kupředu. Nejsilnější scény tohoto filmu jsou totiž právě ty, kde se do morku kosti dostávají do konfliktu perspektivy různých charakterů (závěrečná hádka Eisenberga a Garfielda, poslední scéna filmu atd.)
Stačilo jen trochu zpomalit…
The Grand Budapest Hotel (2014)
Originální, hvězdné, vtipné, stylové. Stačí to? Většinu času ano, přesto si přeju, aby to všechno bylo ještě více něčím rámováno, aby to všechno něco znamenalo. Ne vše musí být vždy haleno významem, ale nápaditá jízda je poměrně náhodně prokládána charakterovými významy, kdy na vás Anderson z ničeho nic vychrlí tři tuny jednotek backstory a motivací a bum, čau, jede se dál… to působí spíše nemístně.
Neříkám, že film nemá jistou emoční hloubku plnou různých motivů války, lidskosti a tak dále, jenže to není dle mě jeho jádrem. Jeho jádrem je horská dráha, ze které by byl ne jeden Karel Zeman nadšený.
What Did Jack Do? (2017)
Tento film bych NEDOPORUČIL nikomu, kdo neviděl alespoň 5 filmů Davida Lynche. Jedná se primárně o bizarní experiment o detektivovi vyslýchajícího opičáka podezřelého z vraždy.
Ze začátku jsem čekal, že se bude jednat o zajímavý surrealistický film bez uchopitelnějšího významu, který mi kromě krátkého potěšujícího gimmicku nic nenabídne. Mýlil jsem se.
Ano, je sice plný obrazných pojmenování, ve kterých jsem se i já často ztrácel, ale ve výsledku se zase našel. Jelikož si celý 17minutový film dělal Lynch plně sám, těžko lze hodnotit jeho formální stránku, noirový styl má však něco do sebe.
Irréversible (2002)
Slyšeli jste již někdy frázi:”nejlepší film, na který, se již nikdy nepodívám”? I takto by se dal shrnout film Irréversible (Zvrácený). Musím poznamenat, že žádný film mě na 97 minut nedonutil ztratit víru v lidstvo tak přesvědčivě, jako právě tento. Ne. Nepřeháním.
Možná bych dokonce řekl, že jsem během sledování filmu prožil možná nejvíce bezmocných 20 minut svého života. Tento film je po stránce svých cílů, jejich plnění a jazyka filmu dosahuje téměř úplné dokonalosti, ba i přebíjí kvalitativně spoustu mých oblíbených filmů. Mohu si však něco vyvolávající tak intenzivní bezmoc a víru v to, že jsme tehdy z těch stromů možná slézat neměli, zařadit do něčeho, co označím slovem oblíbený?
Co se týče hodnocení, které by neobsahovalo jen absolutní znechucení, scénáristicky je film velice zajímavý, neboť vypráví svůj příběh nikoliv lineárně, ale opačně. První scéna filmu je tedy poslední ve sledu událostí, druhá předposlední atd. Spoustu lidí si stěžuje, že má film za cíl pouze šokovat, což sice může být pravdou, ale nedá se mu upřít spoustu témat, které otevírá a pointy, kterými příběh uzavírá.
Postavy pro mě překvapivě téměř dokonale fungují, leč musím uznat, že pro spoustu lidí bude velice problematické vstřebat vývin postav obráceně. Kamera je v kombinaci se střihem absolutně šílená. Pokud chcete vědět, jaké to je za půl hodiny na prázdný žaludek vypít flašku vodky, pusťte si tento film. Neustále se točí, převrací a když už zůstane stát, přejete si, aby se odvrátila pryč.
Zkrátka naprosto podtrhává esenci každého jednoho obrazu a zároveň konečnou pointu filmu. Zvukově (a nejen bohužel zvukově) je to už naprosté porno, ať už po stránce hudby, či industriální škaredé Paříže.
Pro potenciální diváky zde mám pouze důležité, leč spoilerové VAROVÁNÍ: Film obsahuje 20minutovou opravdu nechutnou scénu znásilnění. Nemyslím si, že jsem slabé povahy, a i tak mě to dokázalo dost… jak to jen říct… přestat věřit v existenci morálky lidstva.
Nezbývá mi než pouze ujasnit, že bych se chtěl po zhlédnutí filmu vrátit zpět v čase a zastavit sám sebe před spuštěním tohoto filmu. Bohužel, jak vám i film nakonec poví… čas vše zničí.
The Invite (2026)
Nic jsem o filmu nevěděl, nic jsem nečekal a opravdu jsem se nasmál. Přestože ve svých teen letech nejsem cílovou skupinou, aneb členem polorozvedeného páru prožívajícího krizi středního věku, náramně jsem si film užil.
Dialogové komediální drama uzavřené v jednom bytě se čtyřmi postavami zde funguje téměř ve všech momentech zejména kvůli hravému scénáři, který, přestože s motivy, neustále převrací situaci a posouvá postavy a jejich vztahy do bizarnějších a bizarnějších situací.
Problémem však je, že se jedná o DIALOGOVÉ drama, takže se nevyhneme spoustě poměrně odvoditelného vysvětlování. (Moment, kdy postava Piny vyloženě surově popíše problémy každé postavy, působí vyloženě hloupě.)
Zároveň bych si přál, aby film lépe využíval právě momentů, kdy postavy nemluví, jelikož díky tomu byl právě závěr filmu nejsilnější. Možná tato kritika někomu přijde jako hrabání se v detailech, ale takto komorní film bohužel nenabízí o moc více než právě dialogy a samotné postavy, které, když i chvíli nefungují, okamžitě vás to tvrdě zasáhne.
Obecně však opět, jako u The Drama, skvělá vztahová jednohubka.