Vlk, co radši píše než vyje
To si tak dělám na knize. Teda… dělám. Každý, kdo někdy něco psal, ví, že psaní zabere možná polovinu času. Ta druhá je prokrastinace, kterou si člověk omlouvá jako tvůrčí proces. Naleju si panáka. Pustím si seriál. Otevřu YouTube s tím, že se podívám na jedno video. O hodinu později už mi nějakej chlap vysvětluje, proč bych měl vstávat ve čtyři ráno, běhat deset kilometrů denně, vydělat první milion před třicítkou a hlavně nikdy neukázat emoce.
Internet je podivuhodné místo.
Stačí jednou kliknout na podobný video a algoritmus si řekne, že přesně tohle je tvoje nová osobnost. Najednou se kolem tebe motají samozvaní kouči života, vztahů, peněz a maskulinity. Každej z nich ví, jak má správnej chlap žít. Jak má mluvit. Jak má chodit. Jak má vydělávat. Jak má balit ženský. A hlavně – jak se nesmí chovat, pokud nechce být beta.
Jo, už jsem jednou o moderní maskulinitě psal. Spíš o těch, co by chtěli být další Tate nebo Turek a myslí si, že když budou dost dlouho mluvit o dominanci, stanou se dominantními. Jenže tentokrát mě nezaujalo jméno. Zaujala mě jedna věta.
“Emocionální chlap je beta.”
Ze začátku jsem si říkal, že s ním vlastně v dost věcech souhlasím. Když mluvil o chlapech, kteří se psychicky sesypou pokaždé, když jim ženská dvě hodiny neodepíše, dávalo mi to smysl. Chlap by měl něco vydržet. Měl by umět nést zodpovědnost. Neměl by čekat, že mu život někdo odžije za něj.Pak ale přišlo to klasický internetový přitvrzení. Chlap nemá ukazovat emoce vůbec. Protože jinak je beta. A já si říkal, kam bych se v té jejich vlčí tabulce vlastně vešel já.
Chvíli bych byl asi sigma. Vlk samotář. Chlap, co sere na systém, protože mě nikdy nebavilo hrát podle cizích pravidel. Zní to vlastně docela dobře. Skoro jako bych měl svůj život dokonale pod kontrolou.
Jenže je to až moc vznešený označení pro člověka, kterej je občas jen moc línej odepsat na zprávu, moc tvrdohlavej přiznat chybu a moc rozbitej na to, aby si udržel normální vztah.
Pravda je mnohem míň sexy.
V jednu chvíli jsem alfa. Chlap, kterej má celej svět u prdele, sedí s whiskey v ruce a je přesvědčenej, že všechno zvládne sám.
A o pár dní později jsem podle těch jejich pouček asi beta. Sedím na podlaze, chlastám a píšu text o tom, jak mě opustila ženská. Přemýšlím, jestli jsem někde neudělal stejnou chybu už potřetí. Jestli jsem neměl míň pít. Míň myslet na ni. Míň mlčet. Nebo naopak míň mluvit.
A víte co?
Obojí jsem pořád já.
Někdy mám pocit, že zvládnu cokoliv. Že mě nic nerozhází. Že celej svět může jít do prdele.
A jindy mě rozloží jedna písnička, jedna vůně nebo zpráva, kterou jsem stejně čekal a doufal, že nepřijde.
To ze mě nedělá betu.
To ze mě dělá člověka.
Mám pocit, že dnešní svět je posedlej tím, že musí všechno někam zařadit. Nestačí být chlap. Musíš být alfa. Nebo sigma. Nebo cokoliv jinýho, co zrovna letí na internetu. Jakmile se nevejdeš do škatulky, někdo ti ochotně vysvětlí, proč žiješ špatně. Jenže život není motivační video na TikToku. Je to spousta špatných rozhodnutí, pár dobrých, několik rozbitejch vztahů, pár lidí, který tě podrží, a hromada dní, kdy prostě jen doufáš, že zítřek bude o něco lepší než dnešek.
Takže si ty řecký písmena klidně strčte do prdele.
Nejsem žádnej vlk.
Nevyju na měsíc. Nevedu smečku. Neprodávám kurzy maskulinity ani recept na dokonalej život. Jsem jen chlap, co radši píše než vyje. A každej den se snaží přežít sám sebe a neposrat to ještě víc, než už to je posraný.