Rázem jsem utíkala a křičela tvé jméno. Rozléhalo se po kamenných zdech přes otevřenou louku, až do místnosti bez oken. Prudce mi bušelo hrdlo a nohy se mi podlamovaly jako když šlapeš na seschlé větve v lese. Běžela jsem nekonečné hodiny, uměla jsem řvát, dokud jsem nespatřila tvé tmavé a stále zamilované oči koukajíc na mě. Mé kroky ale couvali od tebe, tentokrát jsem to byla já, která se vzdalovala, ale vítr to nebyl, spíš jako chmýří z pampelišky. Jsem zaseklá v době, kdy jsi byl můj žlutý květ.
Pak jsi chytil mé křehké tělo, má rozbitá kolena (kvůli tobě) a daroval polibky na čelo, tak jak jsi to dělával. Dokud jsem se škubnutím nelekla a neležela v posteli s kuličkami slz na mé ztrápené tváři. Na chvilku jsem byla zase s tebou, i když to byl všechno jenom sen.
Jsem jako vlak, do kterého lidé nastupují a vystupují. Spoléhám se na své koleje ale, rezavím z každého odchodu.
Zaplétám si copánky, kde nesu svou minulost a čekám na kořínky budoucnosti.
ℒ.