Narodila jsem se do klece plný střepů a popela, avšak její mříže se leskly jako tekuté zlato a třpytky rozsypaný po podlaze. Narodila jsem se do klece, usínala jsem na špíně, cigaretovém popelu a svých vlastních slzách. Narodila jsem se do klece, bez odhodlání a jen se střípkem naděje, který jsem si schovávala pod polštářem. Narodila jsem se do klece, ale jednoho dne napadlo mě postavit si křídla. Pomalu, pomalu, velmi pomalu a tajně, budovala jsem je kousek po kousku, bezbraná, ale přesto už ne tak sama. Narodila jsem se do klece, bylo mi řečeno, že nesmím létat. Neposlechla jsem. Popadla jsem křídla utkaná ze zlatých nití a konečně jsem vzlétla. Ne do oblak, ne do nebes či výšin. Vzlétla jsem doprostřed, na místo, kde mají všichni stejné šance. Narodila jsem se do klece, ale na tom místě, kam jsem se dostala, sama a bez pomoci, jsem se konečně mohla rozhodnout. Narodila jsem se do klece, ale ta nakonec zůstala prázdná.
