Přišel ten den a je mi osmnáct.
už nejsem ta holka co si vesele s panenkama hrála,
co se tmy v noci a bouřky venku bála.
Už jsem dospělá…
Tohle slovo mě strašně děsí,
doufala jsem, že se do osmnácti zabiju.
Myslela jsem, že už budu hvězda na nebesích
a dnešek vůbec nezažiju.
Chci zase po ránu teplý kakao pít
a celý den pohádky jen sledovat.
Radost z úplných maličkostí mít
a nemuset s depresemi stále bojovat.
V osmnácti svět prý otevře Vám nové brány,
já mám ale strach, nechci skrz ně jít.
Stále snažím se vyléčit své dětské rány
a bolest co mi za ty léta způsobili skrýt.
Už nejsem ta holka co si s plyšákama hrála,
co bubáků pod postelí a křiku svých rodičů se bála.
Už jsem dospělá…