Prý děláš to jen pro pozornost,
a to není spravedlnost –
…
a teď již slov je dost!
…
Prázdnota plná naděje,
co šeptá že ti prospěje,
že nemáš právo žíti naplno,
že i husa musí počkat na zrno!
…
Možná jednou se zazelení,
ale jen těm co si nelení,
těm co maj právo šťastni žít,
a pohár lásky naplnit.
…
Tobě se možná nelení,
ale stejně se nezelení.
Protože nemáš právo –
Šťastný žít,
a pohár lásky naplnit!
…
Nemáš právo na život!
A proto teďka naživo,
živí tě mrtvé ženy cit,
co dávno si mohl zatratit.
…
Protože zbývá jenom deficit.
Ten mrtvé duše jemnocit.
Prázdná temnota s malou škvírkou,
paprskem světla co proniká tou dírkou.
…
Škvírka se ale zacelí,
a proto ti těch necelých,
pár let zbývá…
…
I ta husa to ví,
a proto ti teď zpívá.
Vykládá světu o neživých,
o strastiplné cestě,
o pocitech tvých,…
…
Že nemáš právo na život.
Už toho bylo víc než dost!
Maže ti med kolem nosu,
přitom za rohem si brousí kosu!
…
Ta husa,
tichý svědek zdárných snů,
zhoubný konec nese tvým dnům.
Zrno neseje a přec si ho žádá!
V temnotě čeká,
své plány zpřádá.
…
Jednou to dopřede,
a konec přijde,
bude to tady než ti to dojde!
Plán bude hotov a jiskra zajde.
…
Rychle teď jednej,
než jí to dojde!
…
Zab tu husu!
Tu nevděčnici!
Tu prachsprostou ničemnici!
Ať ztichne navždy její hlas,
a ty v srdci máš zas klidu čas.