Když se vzpřímeně natáhnu k nebi, ucítím něhu anděla, který mi šeptá do ucha, že nemusím hledat po kapsách tu naději, po které prahnu. Že tou dámou s modrými stíny na víčkách můžu být i bez pocitu viny, že se cítím modře.
Však stále přeju si, poznat básníky, kteří možná chovali stejnou prázdnotu, nenaplněnou lásku v sobě, kterou museli udupat, protože ji neměli komu dát. Že jejich slova unikají skrz prsty a své verše se nedozví, protože hlasitost a tichost se rvou v podobě hlasu, který slábne.
Venku padá sníh, propadám se do vypraných peřin a zírám na věci, z kterých mi nostalgicky běží vzpomínky na dobu, kdy mi život nepřipadal tak modrý.
