Jsou to ty momenty, kdy máš pocit, že nic z toho není možné, ty momenty, kdy ležíš ve své posteli a chybí ti. Ty momenty, kdy odpočítáváš dny, dokud se spolu zase neuvidíte. Ty momenty, dny, měsíce, roky, které za to stojí, pokud je ten druhý pro tebe opravdu důležitý.
Je tma, jediné světlo v pokoji je displej mobilu, ozařující obličej sedmnáctiletého kluka. Na displeji budíku na nočním stolku svítí 22:50.
K: OPRAVDU NECHCEŠ JÍT SPÁT? ZÍTRA VSTÁVÁŠ DO ŠKOLY
O: JÁ VÍM, ALE TY MĚ ZAJÍMÁŠ VÍC, NAVÍC JSME SI DNESKA ANI MOC NEPSALI
Oliver ví, že už by spát jít opravdu měl, ale Katka na druhé straně ho prostě láká víc. Příští týden spolu budou slavit roční výročí.
K: BUDEŠ UNAVENEJ, OSLABENEJ, ONEMOCNÍŠ A CO NAŠE VÝROČÍ? 🙁
O: MÁŠ PRAVDU, DOBROU NOC, MILUJU TĚ
Odloží mobil na noční stolek, hned vedle jejich společné fotky. Pořídili ji, když se procházeli po Jeseníku. Tam se právě teďka Katka ukládá ke spánku. Oliver s touto myšlenkou usíná o asi 80 km dál, v Opavě.
***
Další den Olivera probudí protivný budík, je šest hodin ráno a absolutně se mu nechce vstávat. S napůl zalepenýma očima hmátne po nočním stolku, kde mu na displeji svítí zpráva.
K: DOBRÉ RÁNO, SPÁČI, PŘEŽIJ PROSÍM RANNÍ CESTU DO ŠKOLY A NE ŽE SE ZASE POLIJEŠ HORKÝM KAFEM. JEŠTĚ TĚ PÁR (DESÍTEK) LET CHCI ŽIVÉHO.
To ho probudí úplně, usměje se na celé kolo a už se štrachá z postele, aby si stihl uvařit kafe a opravdu se s ním zase nepolil. Minule byl unavený, rozespalý a nesoustředil se. Celý den pak chodil s flekem přes půl trika a Katka kroutila hlavou nad tím, jaký umí být nešika. Tím se ale nikdy netajil, pokud se někde něco pokazilo, často to měl na svědomí on. Oliver se tím nestresoval a rád si ze sebe dělal srandu, a ačkoliv mu to Katka nikdy neřekla, byla to jedna z věcí, co na něm milovala nejvíce.
Po vydatné snídani, složené z jednoho suchého rohlíku, šálku kávy a jedné kapitoly ve fantasy knize, kterou zrovna četl, se Oliver vydal na bus. Cesta do školy nebyla tak hrozná, jak očekával, akorát se cítil smutně. Chyběla mu Katka. Sice se neviděli jenom týden, ale vědomí toho, že není možné se vidět dříve, než za další týden ho zevnitř drásalo. Napsal jí samozřejmě zprávu s přáním dobrého rána a už stihli probrat i aktuální novinky, aneb Oliverovi došlo kafe, Katce zase oční stíny, ale i tak mu příšerně chyběla. Věděl, že žádná zpráva se nikdy stoprocentně nevyrovná jejich reálnému kontaktu. Vždyť tak se i poznali. V realitě. Loni na táboře o jarních prázdninách, kam se oba přihlásili jako instruktoři. Oliver jako podivín s knihami, Katka jako studentka pedagogické školy. Měli společnou skupinu dětí, trávili spolu čas celé dny a pak spolu začali trávit i čas jejich osobního volna. Teď, o skoro rok později sedí Oliver na hodině matiky a vzpomíná. Katka si češe vlasy a přemýšlí, jak je nádherné, že to spolu, i přes vzdálenost a to, že jim je oběma sedmnáct, zvládají.
Hodiny se vlečou, Oliverovi přijde, že když se díval naposledy, bylo o pět minut více, což ho dovedlo k myšlence, že by mohl sáhnout po své knize. Zrovna když drak pomalu skomíral, vyrušil Olivera naštvaný hlas učitelky. Byl tak mimo, že ani nevěděl, že na něj učitelka už asi minutu mluví a požaduje odpověď na nějakou ze svých otravných zeměpisných otázek. Zamrkal a zmateně se na ni díval. „Noo?” protáhla důležitě učitelka obličej. „ehm, to bude asi…Praha,“ tipl si Oliver bez většího přemýšlení. „Praha? Odkdy je Praha ve Střední Americe, smím se ptát, mladý muži?“ řekla s nepřehlédnutelnou škodolibostí v hlase učitelka. Třída se začala smát a učitelka vítězoslavně roznesla rozsudek: „Za pět!”. V podobném duchu probíhal zbytek vyučování. Žádnou další pětku už sice neschytal, ale nebyl schopný se soustředit a často ani nevěděl, co má zrovna za hodinu. Katka naopak ten den excelovala. Získala čtyři jedničky a Oliver na ni byl hrdý. Katka byla prostě šikovná, dokázala se soustředit i na něco jiného než na čtení, možná to bude tím, že moc nečetla a škola ji, na rozdíl od Olivera, bavila. Mířila na medicínu. Oliver si říkal, že on míří tak maximálně do blázince, ale ve skutečnosti ještě sám nevěděl. Jeho snem bylo napsat knihu a stát se slavným fantasy autorem. Věděl ale, že je to jen sen, pro který ani nic nedělá. Ano, v šuplíku měl pár rozepsaných scén, ale nebyl schopný je dát dohromady a vytvořit plnohodnotné dílo.
O týden a pár dní později
Dveře vlaku se otevřely a Oliver sestoupil na zem. Už když přijížděl, viděl z okna známou postavu. Dlouhé vlasy po ramena, v ruce mobil a přes ramena malý batůžek. Nebylo pochyb, byla to Katka. Když vystoupil, jako by vycítila jeho přítomnost, zvedla oči a setkala se s jeho. Usmál se na ni, Katka se rozeběhla a obejmula ho. Byli doma. Procházeli se spolu po Jeseníku a kopcem mířili k lázním. Šli, co noha nohu mine, užívali si každou vteřinu, kdy mohli být spolu. Jejich cílem byl oběd v lázeňském areálu. Rok vztahu si zasluhuje něco výjimečného, shodli se už tak před půl rokem. Od začátku věřili, že jim to vydrží dlouho, nikdy nepochybovali.
O deset let později
„Ahoj, jsem doma,“ zavolal Oliver do bytu. Katka vyskočila od televize a šla ho obejmout. „Jak bylo v práci, lásko?” ptala se. Oliver jí vyprávěl, jak jim přišly nové knížky, musel je rozřadit a hned si dvě půjčil domů. Z očí mu zářila radost a spokojenost, věděl, že je přesně tam, kde má být. „jak se má Peťa?“ ptal se na oplátku Katky. Ta mu vyprávěla, že byly na procházce, Peťa ztratila dudlík a pak ho našla Katka v ledničce. Chytla Olivera za ruku a společně se šli podívat do ložnice. Z dětské postýlky se na ně dívaly krásné hnědé oči. Byli tři, byli spolu a byli šťastní.