(varování: téma sebevraždy a smrti)
Za úsměvem skrývá se žal,
a duše jejich neví jak dál.
Neřeknou nic, jen jsou tiší,
mlčí dál, i když bolest je tíží.
Blízcí kolem? Všichni slepí jsou,
myslí pouze na bolest svou.
Všímat si druhých nechtějí,
i když jsou jedinou nadějí.
Někteří vidí, že se něco změnilo,
že v očích to světlo nezbylo.
Ale říkají si: “Teď fakt nemám čas.“
A z očí dál uniká radosti jas.
Lhostejnost jak trny růže,
nikdo těm lidem nepomůže,
Nezájem bodá jak nůž ostrý,
a černé myšlenky dále rostly.
“Ať si to řeší sám, však on to zvládne,“
kéž by to však bylo tak snadné.
A když pak přijde poslední zpráva,
člověk se najednou smutným stává.
Je pozdě on už tu není,
zbylo po něm pouhé snění.
Kdyby se zajímali trochu více,
nemuseli zapalovat na hrobě svíce.
Když žil, byl jen pouhý stín,
teď přinesl matný splín.
Křičel beze slov, volal pohledy,
nikdo však na něj nebral ohledy.
Nikdo nevnímal, že bledne mu tvář,
a jak z očí mizí ta života zář.
Nikdo neviděl, že vytrácí se duše,
všichni chovali se k němu suše.
Je pouhou vzpomínkou v mysli,
tělo ztratilo všechny smysly.
tváře bledé, neschopné pohybu,
vždy byl považován jen za chybu.
Najednou všichni truchlí, tečou slzy,
každého to velmi mrzí.
Líní byli a taky slepí,
teď nad hrobem mlčky dřepí.
Koho by napadlo totiž,
že měl krutou potíž.
Že za úsměvem skrýval se žal,
a že nevěděl, jak žít dál.