(varování: téma sebevraždy a smrti)
Za maskou smíchu skrývá se žal,
duše je v koncích, neví jak dál.
Neřeknou nic, jen jsou tiší,
mlčí dál, i když bolest je tíží.
Ti blízcí kolem? Jsou slepí a hluší,
že hroutí se svět jedné ztracené duši.
Všímat si druhých je nad jejich síly,
přestože nadějí jedinou byli.
Někteří vidí, že něco se změnilo,
že v očích už žádné světlo nezbylo.
Ale říkají si: “Teď fakt nemám čas.“
A z očí dál uniká radosti jas.
Lhostejnost jak trny růže,
nikdo těm lidem nepomůže,
Nezájem bodá jak nůž ostrý,
a černé myšlenky dále rostly.
“Ať řeší to sám, však on to zvládne,“
kéž by to ale bylo tak snadné.
A když pak dorazí poslední zpráva,
člověk se najednou smutným stává.
Je pozdě, odešel, už tu není,
zbylo po něm jen pouhé snění.
Kdyby se zajímali o trochu více,
nemuseli zapalovat na hrobě svíce.
Když žil, byl jen pouhý stín,
teď přinesla smrt jeho matný splín.
Křičel beze slov, volal pohledy,
nikdo však na něj nebral ohledy.
Nikdo nevnímal, že bledne mu tvář,
a jak z očí mizí ta života zář.
Nikdo neviděl, že vytrácí se duše,
všichni chovali se k němu suše.
Je pouhou vzpomínkou v mysli,
tělo ztratilo všechny smysly.
Tváře bledé, neschopné pohybu,
vždy byl považován pouze chybu.
Najednou všichni truchlí, prolévají slzy,
každého v okolí to velmi mrzí.
Líní byli a taky slepí,
teď nad hrobem mlčky dřepí.
Koho by napadlo, v té jejich pýše,
že volal o pomoc, jen velmi tiše.
Že za maskou smíchu skrýval se žal,
a že už nevěděl, jak kráčet dál.