Fantazijní automat
Prkenně mám složená kolena pod vysokým stromem naproti dlouhé rovné řadě laviček a pláču. Vzlykám nahlas, až jsem přestala vnímat hlasitost a vůni jara. To snové, žluté světlo svítí přímo na mou tvář, kde se kutálejí slzy jako malé hrášky vyloupané z lusku. Pero s modrým inkoustem mi tancuje po dopisech, které nikdy nepošlu. To jak lámeš své srdce nebezpečně do povětří, jak ležíš sám v sobě zamotaný a házíš surovost na mé dlaně, které se mi posmívají, že otevřeně píšu tyhle řádky a pod pokličkou dusím sebe a ty naděje, které nesnáším. Uhasil jsi moje oči a pluješ si dál. Patřím do tvé sbírky marnosti? Až mi jednou zase rozpukne srdce z lásky, nehlaď tvůj chtíč mými květy a řekni mi, že nic není napořád. Vidíš jen moje květní obaly, korunu a kalich. Zapomínáš, že ticho je hlasitý zvuk štěstí. Oddanost a klid zmizeli jako žár v sedmikrásce. Představ si hlavní hrdinku neopětovanosti a nech ji být jako lišku nepatřící do lesa ani na ulici. Jsem jako stroj na iluze, fantazijní automat, přebytečné mince v peněžence. Jako žvýkačky, který časem omrzí, tvrdou a už nemají tu sladkou chuť.
Beth
Modlitby z míst a měst, šklebí se na mě.
Že sjíždím velký sjezd svých touh.
Po tom být jinde, než kde jsem teď.
Polapená ztrátou jako sběr seschlých jahod.
Rackové se slétají nad Vltavou. Cítím nápor emocí, v kterých jen tak existuji. Listy se ohýbají v ranním větru a sluníčko svítí skrz ně. Světle fialové kvítí v kruhu, drží své kořeny a nevzdává se léta. Mám bolavé nohy, vláčné tělo z rychlé chůze. Pouhý lesk na mých popraskaných rtech z vášnivých polibků včerejší noci se blyští. Chuť kyselé kávy v ústech. Uvnitř jako bych už dávno ležela smířená. Stejně jako Beth Marchová, z povzdálí pozorovala světy druhých. Mezitím, co se ten můj zastavil. Budoucnost nebyla nikdy v mých představách. Je to jako odliv. Pomalu to vyhasíná, ale zastavit to nelze.
Nádraží
Házím všechno těžké na jednu obrovskou hromadu a házím ji tam, kam si nepřeji. Do pláče z maličkostí, do zvýšeného a unaveného hlasu a do hněvu zaťatých dlaní a hořkosti v žaludku. Pokaždé kdy zažívám svůj život naplno, nemám slova pro papír. Stránky mi zůstávají prázdné, bez jediné skvrny inkoustu. Nacházím se na nádraží v Praze. Lidé přijíždí a odjíždí a přece jen se tu střetnou na stejném místě. Poslední den v září trávím za výlohou rychlého jídla v prvním patře. Čtu začátek knihy Satori v Paříži od Jacka Kerouace, přitom hltám hranolky bez omáčky a občas se kouknu dolů na lidi, abych si připomněla, že jsem mezi nimi. Pokaždé zpozoruji svůj odraz hnědých loken na lopatky. Pomodlila jsem se v kostele a zapálila svíčku. Ohýnek s kterým jsem se spojila, stále svítí. Toužím možná po jistotě, která bude vypsaná v mém příběhu dopředu.
Třpyt
Kniha v ruce, položená o zlatý třpyt slunce odrážející se na Pražském hradě. Holubi vrkají, šelest větví zírá do udušené zimy a smích diváků hlasitě otřásl Karlův most. Nespočetněkrát mi běží mráz po zádech z nostalgie, které nerozumím. Březen se otočil lícem na rub a nitě dusí otevřenost mých vlastních slov. Odpovědět zpět je jako uklánět se do prázdného publika. Svíčka přestala hořet, však sfoukla jsem ji sama, opřená o ten betonový, bílý sloup, schovaná jako nefunkční lampa ve tmě, jako panenka z porcelánu, s dlouhými pavoučími řasami, s křehkostí a rozbitostí po těle. Na špičkách se pnu, natahuji dlouhé ruce po fících, aby strach nepohlcoval moji citlivost k světu, kde čas běží dál.
Detaily jako malé třpytky slunce ve vlasech, záclony v oknech jako vzpomínka, která zůstává. Našlapuji Vršovicemi. Sluneční odrazy na dřevěné podlaze se lesknou. Světelné šipky na starém lustru tancují v zatuchlých prostorech, kde mi to voní. Puntíky sem a tam skáčou po saténu. Všechny moje zármutky a ztráty házím do pražských ulic a deníku, kam píšu, co vnímám.
Recitál modrých stínů
Když se vzpřímeně natáhnu k nebi, ucítím něhu anděla, který mi šeptá do ucha, že nemusím hledat po kapsách tu naději, po které prahnu. Že tou dámou s modrými stíny na víčkách můžu být i bez pocitu viny, že se cítím modře.
Však stále přeju si, poznat básníky, kteří možná chovali stejnou prázdnotu, nenaplněnou lásku v sobě, kterou museli udupat, protože ji neměli komu dát. Že jejich slova unikají skrz prsty a své verše se nedozví, protože hlasitost a tichost se rvou v podobě hlasu, který slábne.
Venku padá sníh, propadám se do vypraných peřin a zírám na věci, z kterých mi nostalgicky běží vzpomínky na dobu, kdy mi život nepřipadal tak modrý.
Hádám
Proč se v tomhle zatraceném světě hádám,
že verše mých knih skládám,
do dvou křivých hromad,
kéž bych se tam mohla schovat.
Vlak
Jsem jako vlak, do kterého lidé nastupují a vystupují. Spoléhám se na své koleje, ale rezavím z každého odchodu.