Potok, ve kterém se potápím. Unášet se proudem nechám dál a dál. Proplouvám každou zatáčkou s přesností žabího skoku. Občas naberu takovou rychlost, že se jako malé dítě otáčím k zadnímu oknu auta ještě o míle daleko, ale přitom stále pluji vpřed, špičkami plosek napřed. Nelze ten proud zastavit.

Chytám se malých rozvětvených paží nevzrostlých stromků, všechny je neurvale rvu z půdy s sebou. Kousky zeminy se sypou pode mě do šplouchající lázně hrbolkavého života a všechny je nesu s sebou. Občasné zaškobrtnutí kvůli ostré hraně kamenu ležícího na lůžku potoka mě zpomaluje, ale stále se nechám unášet dál.

Za nehty mám špínu, kterou by nešlo vymýt ani rýžákem. Zabořuji je pod sebe s chtíčem zpomalení. Otáčím se za krásnými zákoutími jako tehdy, když jsem naposledy projížděla cizími městy, která už nikdy neuvidím. Navždy mi jejich podoba uvnitř zůstane. Pravo, levo, vzad, jen nikdy ne vpřed.

Jemné vlnky narušují trajektorii mé plavby. Průvan mě vrací o kapku vzad. Šplouchání se stupňuje, až se lázeň vroucně napěňuje. Vír stahuje kousky odpadnutých skal do svého chřtánu, fascinace neuvěřitelnou silou mě naplňuje skoro až po okraj.

Bojím se, kam dál popluji. Na rozcestí cest, břemenem rozhodnutí náhle skoro omdlévám z nutnosti konečného výběru. Než se naději, pluji ovlivněná proudem náhle vpravo. Toto rameno bylo silnější a nějakým způsobem mě okradlo.

Vzpomněla jsem si náhle na to, co mi vždy říkávala babi: „No jo, kdo zaváhá, nežere.“ Jo jo, byla docela drsná, a s tím, že život není peříčko, se netajila. A já jsem asi tedy dlouho váhala. Tento motiv se možná až dost v mém životě opakuje. Všichni už jsou na startovní čáře a já se mezitím v sobě ještě ani nesrovnala s tím, že nějaký závod běžím, přitom stojím před čárou a zdržuji to tím, že si zavazuji tkaničky.

S pravým proudem se prostě spokojím, taky co člověku nejčastěji zbývá jiného. Zabořit se nehty do bahna jsem zkoušela, ale nešlo to. Navíc toto rameno jako by bylo náhle silnější a mělo větší motivaci mě dopravit do cílové stanice. Do té cílové stanice, o které nemám vůbec potuchu. Vlastně se často i ztrácím v tom, co by ona cílová stanice měla být, a jak si ji já osobně představuju.

Ale má vůbec někdo o něčem reálnou potuchu? O té cílové destinaci, kam se všichni chceme tak moc dostat? Jak si asi lidé představují onu cílovou rovinku? Co je tam asi bude čekat? Kým budou, až ji projdou a budou tam, kde chtěli?

Kdy život a jeho náležitosti ustrnou a nechají nás konečně být, a my budeme konečně moct jen žít? Být těmi, kterými chceme, našimi osobními ideály, věnovat se tomu, čemu chceme, konečně plout rychlostí, jakou chceme, a ne se nechávat unášet proudy a okrádat se tíhou rychlosti ve výběru? Dýchat, jak rychle chceme, chodit, jak chceme? Vlastnit svůj čas, ne ho stále propůjčovat světu? Setrvávat tam, kde je nám příjemno, bez myšlenky, že za chvíli to pomine a zase se bez výběru ocitneme tam, kde nechceme?

Možná to zní dětsky. Já chci dělat jen to, co chci. Ale není to opravdu to, po čem prahneme? Vlastně být dětmi? Aby na nás svět nebyl tak krutý a nepožadoval po nás stále výkon? Aby se nejelo na kvantitu, ale na kvalitu, aby se jelo na pocity a ne na to, co je správné, a aby se tak svět neodvracel od lidskosti? Abychom měli možnost udělat chybu, spadnout a občas si pobrečet?

Přece každý z nás je v proudu života občas tím dítětem, které se otáčí na zadní okno a zpytuje svědomí, že něco uběhlo, že jsme si něco dostatečně neužili, když jsme měli onu možnost. Nejsme někdy všichni ti, kteří si říkáme, že to příště nedopustíme, ale opět se na stejném místě ocitneme?

Na mostě přes proudy životů všech lidí, kteří se na soutoku společného smyslu slévají, kdo tam stojí a vše to zří? Je to bůh, je to někdo nad námi? Nebo tam koneckonců všichni stojíme a na soutok nás všech, kteří chceme dosáhnout toho stejného, prostě jen koukáme, reflektujeme? Koukáme z hůry na sebe jako na film, jako na díl seriálu.

Jednou jsem někde četla, že bychom na sebe měli být hodnější už jen z toho prostého faktu, že tady žijeme poprvé, že jsme jak herci, kterým režiséři řeknou, ať se na pódium postaví a jdou hrát. Celý tento život žijeme poprvé. A možná taky, až tam budeme stát a sami sebe uvidíme, příště se poučíme, že toto všechno snažení, toto unášení, vypůjčování a neustálé okrádání se příště už nemusíme dělat. Protože prostě stačí jen být. A to jsme mohli vždy, a to můžeme vždy. Jen je zde onen potok, který je jaksi skoro vždy silnější. A vzepřít se všemu tomuto a dovolit si být jiný je někdy těžší než cokoliv na světě, hlavně než to pouhé prostoduché unášení.

Napsat komentář