Sme generace Y.
Děti devadesátek, reklamy a iluze,
vychované na větě,
“Můžeš být čímkoliv na světě.”
A tak jsme se stali vším možným,
jen ne konkrétním.
Pamatujeme si modem,
ten kovový křik do ticha,
i první profily, kde jsme věřili,
že svět čeká, až ho rozkliknem.
Klik.
A život bude větší.
Naši rodiče měli ve dvaceti děti.
My máme ve třiceti plány.
Oni měli dům a dluh,
my máme pronájem a průzkum trhu.
Říkali nám:
“Studuj”
“Cestuj”
“Najdi se”
Tak jsme se hledali tak dlouho,
až jsme se ztratili mezi verzi 2.0
a aktualizací sebe sama.
Jsme generace možností.
Možnost je sladká věc.
Žádný závazek, žádný řez.
Můžeš odejít, můžeš zůstat,
můžeš začít, můžeš to vzdát.
A tak váháš,
váháš,
a život ti zatím odchází z chatu.
Nečteme tolik,
posloucháme.
Podcast o disciplíně pro cestě do práce,
která nás neživí, jen živí nájem.
Kniha leží na stole,
prach na hřbetu,
hřbet na příběhu.
Čtení bolí.
Nutí tě sedět.
Být sám sebou, bez filtru a bez smíchu.
A my jsme zvyklí na šum,
na hluk, na ruch,
na to, že ticho je podezřelé.
Jsme proti systému.
Ale jen do výplaty.
Nadáváme na korporáty.
Pak si koupíme akcie
a tváříme se, že to je strategie.
Sdílíme citáty o svobodě,
mezi reklamou na boty, a kódem na slevu.
Nejsme oběti.
To by bylo moc čisté.
My jsme pohodlní.
A víme to.
Víme, že bychom mohli víc.
To je pachuť.
Ne nevědomost,
ale vědomí bez činu.
Můžeme psát knihy.
Můžeme zakládat firmy.
Můžeme mít děti.
Místo toho máme otevřený karty v prohlížeči.
A otevřeně vztahy bez jistoty.
Chceme lásku,
ale s únikovým východem.
Chceme dítě,
ale až budeme připraveni.
Finančně, mentálně, planetárně.
Takže nikdy.
Ironie je naše víra.
Smějeme se všemu
abychom nemuseli přiznat,
že máme strach.
Strach z toho, že kdybychom to zkusili naplno,
mohli bychom selhat.
A selhání bolí víc než sarkasmus.
Naši otcové mlčeli a makali.
My mluvíme a plánujeme.
Oni měli mozoly,
my máme názory.
A já nejsem nejlepší.
Taky jsem si koupil knihu,
kterou jsem nedočetl.
Taky jsem řekl,
“Od pondělí.”
A pondělí se změnilo na později.
Jsme děti ztracené generace.
Ne proto, že by nás svět zlomil.
Ale proto, že nás rozmazlil.
Dal nám všechno.
A my jsme si neuměli vybrat.
V přebytku možnosti
se člověk utopí snadno.
Každá cesta je otevřená,
žádná není nutná.
A nutnost je to, co ti zlomí páteř.
My mame flexibilitu.
Ohýbáme se, přizpůsobujeme,
Přežíváme v betaverzi.
Život na zkoušku
bez finální verze.
Večer sedím u stolu,
mobil vedle sklenice.
Můžu napsat knihu.
Můžu změnit práci.
Můžu zkusit něco velkého,
něco, co mě přesáhne.
Místo toho
scrolluju.
Možnosti blikají jak notifikace.
Každá říká “teď”.
A ja odpovím “zítra”.
Možná nejsme ztraceni,
možná jsme jen generace,
Která čeká na ideální podmínky.
Na správný čas, správný kapitál, správný klid.
A mezi tím stárneme v mezičase.
Jsme generace Y.
Chytří a roztěkaní.
Informovaní a unavení.
Zkažení vědomím,
že bychom mohli být víc,
a spokojení s tím,
že jsme aspoň trochu.
A tak si dál říkáme,
že máme čas.
Čas na změnu.
Čas na dítě.
Čas na odvahu.
Jenže čas není příslib.
Čas je zrcadlo.
A jednoho dne
se do něj podíváme
a uvidíme generaci,
která mohla všechno
a vybrala si pohodlí.