Kluci z katalogu
Stačí vyjít ven. Nemusíš ani daleko. Jedna ulice, jeden bar, jeden obchoďák. A máš pocit, že se realita sekla a někdo zmáčkl CTRL+C / CTRL+V. Stejný účes. Stejný hadry. Stejný boty. Stejný výraz v obličeji, co říká. “Jsem strašně svůj, ale jen do chvíle, než přijde jiný trend a barber změní šablonu.”
Všichni vypadají, jako kdyby vylezli z jednoho katalogu. Uplé rifle, navrch něco ležérně nedbalýho, vlasy zastřižený přesně tak, aby neurazily ani mámu, ani algoritmus. Všechno čistý. Všechno správně. Všechno bez rizika. Všechno zaměnitelný.
Dnešní kluci mají styl. Jenže styl typu prázdná flaška od whiskey. Hezká na pohled, k hovnu na život. Umí se oblíct. Umí zapózovat. Umí se tvářit. Jenže když přijde chvíle říct jasnej názor, stát si za ním a neschovat se, tak se najednou díváš na vystrašenýho kluka v drahý mikině.
Maskulinita se dneska nosí jako doplněk. Něco mezi hodinkama a teniskama. Ráno si ji nasadíš, večer sundáš.
Vidím kluky, co řeší hodinu outfit a pět vteřin charakter. Co se bojí ticha, konfliktu, být nepohodlní. Všechno je uhlazený, kulatý, bez hran. Jak kdyby mít hrany znamenalo automaticky být špatnej člověk.
A pak slyším, jak si ženský stěžují, že chlapi zmizeli.
Nemizeli.
Roztekli se.
Rozpustili se v trendech, návodech, reels a univerzálních frázích. Místo páteře mají moodboard. Místo názoru doporučení.
Ne, nemluvím o tom, že by každej měl chodit špinavej, ožralej a mlátit pěstí do stolu. Myslím sílu, co je tichá. Klid, co se neopírá o oblečení. Chlapství, který nepotřebuje chválení. Největší prdel je, že tahle generace si myslí, že boří stereotypy. Přitom vypadají jak reklama na stejný triko focená z různých úhlů. Rebelie bez rizika. Originalita na leasing.
Ale jo.
Existují výjimky.
Chlapi, co jsou poznat hned. Nemusí se předvádět. Nemusí vysvětlovat, kdo jsou. Když vejdou do místnosti, něco se srovná. Ne kvůli hadrům. Kvůli nim. Mají styl, co vznikl z průserů, z chyb, z pádů a zvedání se ze země. Mají koule, i když je zrovna nevystavují. A ví, kdo jsou, i když se zrovna rozhodnou být něčím jiným. Těm patří respekt.
Zbytek si může dál hrát na výjimečnost v jednotný uniformě. Stříhat se stejně, oblíkat se stejně, mluvit stejně a tvářit se, že je to svoboda. Jenže svoboda bez odvahy je jen hezky zabalená poslušnost. A na tu si fakt nepotřebuji kupovat nový tenisky ani bookovat barbera na tři týdny dopředu.