Rosteme rychleji, než vlastní stín,
V kapse nám svítí cizí životy.
Učíme se mlčet, když nás hlodá splín,
A praskliny lepíme v skulinky samoty.
Máme slov plno, a přesto nic co říct,
Když tíha dnů tlačí na hruď.
Úsměv je maska, co musíme mít,
Aby nás svět neoznačil za blud.
Spánek je únik, ne místo klidu,
Mysl se toulá, kde není čas.
Hledáme smysl v cizím algoritmu,
A ztrácíme kousíčky ze sebe zas.