Ráno si nandam svůj klasický usmev,
Snad nikdo nepozná jak hroutí se můj svět
„Jsem v pohodě“ odpovím když se mě někdo ptá
Přitom uvnitř hustá tma mě polyká.
I věci, co mě dřív bavily, ztratily svůj smysl,
Šedivá mlha mi již obalila mysl.
Kolem mě je hluk a já jen tiše poslouchám,
ve vlastním strachu před světem se ukrývám
Koukám do stropu a hodiny plynou,
pokoj se plní touhle prapodivnou vinou.
Myšlenky mi v hlavě krouží jako hladoví ptáci,
všechna ta lehkost se mi už z těla ztrácí.
Pocit smutku a strachu mi svírá srdce
Krvavý nůž už zase držím v ruce
Jediným východiskem zdá se smrt
Nechci ale býti sobec a zachovat se jako zmrd.
Pod tou maskou, někde hluboko uvnitř mě,
stále žije kousek, co nechce skončit v této husté tmě.
Chce to jen čas a možná něčí obětí,
O životě bez bolesti už nemám ani ponětí
Hlava plná myšlenek mě tíží
a já hledam misto kde mi nikdo neublíží.
Mé slzy se třpytí jako ranní rosa
A já bych po střepech nejradši chodila bez hlavy a bosa