Potkal jsem ji pozdě,
v čase, kdy už víš,
že nic dobrýho nezačne.
Večer po desátý.
Měla pohled, co tě rozebere na kost,
a smích, který voněl po víně a průseru.
Řekl jsem si “ne”.
A zůstal.
Byla klid a chaos v jednom těle,
zázrak s prasklinou uprostřed hrudi.
Brala mě tak, jak jsem.
Rozbitej, cynickej, napůl chlap, napůl stín,
co hledá dno, i když už dávno leží v bahně.
Sára.
Ta ženská, co tě pochopí,
aniž bys musel říct jediný slovo.
Podívá se,
a ví, že jsi se právě rozpadl,
ale místo útěchy ti jen zapálí cígáro
a řekne, “tak si to prostě dej”.
Byla v podstatě dokonalá.
ne tím způsobem, co voní po ráji,
ale tím, co páchne realitou.
Rozbitá přesně tak,
aby pasovala ke mě.
Smála se, když jsem pil,
říkala, že aspoň něco dělám naplno.
Já se smál taky,
protože jo,
v tomhle jsem fakt dobrej.
Jenže někde tam venku byla ona.
Ta, co mě dávno zničila
a přesto ve mě zůstala,
jako cigaretovej kouř v záclonách,
co nejde vyvětrat.
Sáru jsem měl rád.
Možná víc, než bylo zdrávo.
Ale milovat?
Ne, to neumím.
Láska je slovo,
který jsem dávno opustil.
Tak jsem dělal to, co umím nejlíp.
Pil, psal, kouřil,
a tvářil se, že vím, co udělám.
Ona jen seděla,
tiše, klidně,
a chápala mě líp, než bych chtěl.
A v tom bylo nebezpečí.
Viděla skrz mě,
a já nemám rád, když někdo vidí,
co ve mě zbylo.
Možná jsem ji mohl milovat.
Možná fakt jo.
Ale někde venku pořád chodí ona.
A dokud dýchá stejný vzduch,
vše ostatní
je jen přestávka mezi bolestí.