Ona.
Roztomilejší než jakýkoli kotě,
i když by se hádala, že vůbec ne,
protože ona má ten způsob –
říkat: „Já nic moc nejsem,“
a přitom bejt všechno.
Zachází se mnou líp
než lidi, co mě znali roky.
Neptá se, „co je špatně,“
jen přijde,
a všechno je – nějak dobře.
Má v sobě laskavost,
co mě přepíše od začátku.
Není to láska jak z plakátu,
je to ta, co ti vaří čaj,
když ti svět spadl do výlevky,
a směje se, když si zas spálíš toust,
protože ona to prostě ví.
Je to člověk,
kterého jsem nehledala –
a našla přesně v ten den,
kdy jsem si řekla, že už hledat nebudu.
A bum.
Najednou tu byla.
Jiskra, smích, pohled, co mluví bez slov.
Ukázala mi svět jinak.
Bez filtrů, bez masek,
jen tím, že je.
Otevřela mi oči –
ne nějakou lekcí o životě,
ale tím, že mě naučila vidět barvy,
které jsem dřív neuměla jmenovat.
Je cute, jak se snaží schovat,
když ji chválím,
jak se směje do rukávu,
jak zrudne, když řeknu:
„Ty jsi můj člověk.“
A víš co?
Ona je můj člověk.
Ta, co mě chápe,
ta, co mě slyší,
i když mlčím.
Ta, co se bojí,
že není dost –
a přitom je víc,
než jsem si kdy dovolila chtít.
Je moje múza,
můj smích,
moje klidná bouře,
moje nečekané „aha“.
A já…
já už nechci nic víc.
Protože jestli je láska sen,
tak ona je ten okamžik,
kdy se nechceš probudit