Stín pod hladinou,
věčně plující v nekonečných hlubinách,
průsvitná, jako slza, co nikdy nespadla.
Tělo je beztvaré,
pulsuje tiše jako srdce, které nikdy nepoznalo tep,
jen prázdnota, co mě nese dál a dál,
bez cíle, bez konce, bez lásky či radosti.
tančím v temnotě,
kde světlo neproniká a kde každý den je stejný.
chapadla, co táhnou se za mnou,
nejsou ruce, co by objaly,
jen jedovaté doteky,
zbraně, co odhánějí vše, co by se ke mně přiblížilo.
Samota zrozená z vody,
věčný poutník oceánu bez tváře.
Někdy si myslím, že jsem navěky ztracená,
stará, a přitom stále mladá,
K čemu je věčnost,
když tvé srdce nikdy nepocítilo něhu,
jen nekonečné prázdno a chlad vody?
a jen prázdnota mě tiše drží za ruku
Plavu světem, co mě nikdy nepoznal,
bez začátku a bez cíle,
nekonečná jako moře, ale tak prázdná.
Každá vlna, co se dotkne mého těla,
je jen připomínkou toho, co nikdy nebudu mít.
Ztělesnění samoty,
bez duše, bez konce,
jen já a moje věčnost,
co se rozplývá v nekonečném moři zapomnění.