Pírka bázně mi hladí pěšinku,
zátylek hřeje sluneční svit.
Svědomí jemně šimrá,
dolní patro tíží nevolnost.
Dál buším na vrata s vrzavými panty,
na vrata váhavý duše.
Kameny nejistoty totiž dusí její úsudek —
Já buším dál.
Snad mě tentokrát uslyší.
Oči jsi měl světlejší než barva lavičky,
kde jsme si dali slib
a spojili malíčky.
Odfukuju řasu z palce —
všechna přání budu vždy plýtvat na tebe.
Už nechci koukat z dálky.
Já chci číst mezi tvými řádky,
měnit ti povlečení,
i když víš —
že nejsem ta, co chce nový.
Tak pusť mě dovnitř.
Nechci tvou přítomnost
nikdy muset opustit.
Jsem jako hrdlička na kandelábru —
tak sama, přesto stvořená pro pár.
A i když bych občas chtěla,
nikdy pro mě nebudeš tabu.
