Září občas nezářilo

Házím všechno těžké na jednu obrovskou hromadu a házím ji tam, kam si nepřeji. Do pláče z maličkostí, do zvýšeného a unaveného hlasu a do hněvu zaťatých dlaní a hořkosti v žaludku. Pokaždé kdy zažívám svůj život naplno, nemám slova pro papír. Stránky mi zůstávají prázdné, bez jediné skvrny inkoustu. Nacházím se na nádraží v Praze. Lidé přijíždí a odjíždí a přece jen se tu střetnou na stejném místě. Poslední den v září trávím za výlohou rychlého jídla v prvním patře. Čtu začátek knihy Satori v Paříži od Jacka Kerouace, přitom hltám hranolky bez omáčky a občas se kouknu dolů na lidi, abych si připomněla, že jsem mezi nimi. Pokaždé zpozoruji svůj odraz hnědých loken na lopatky. Pomodlila jsem se v kostele a zapálila svíčku. Ohýnek s kterým jsem se spojila, stále svítí. Toužím možná po jistotě, která bude vypsaná v mém příběhu dopředu.