Fack.
Slovo, který jsem si říkal, že nějak bude vyzařovat můj postoj ke světu. Jak ho vidět. Jak ho žít. Nechci ho vysvětlovat napřímo, protože některý věci dávají větší smysl, když si je člověk přebere sám. Tak nějak doufám, že většina lidí pochopí.
Za posledních pár týdnů jsem napsal pár básní, pár blogů a nedal jsem je ven jen z jednoho důvodu. Ukazuju až moc na situaci, kterou řeším. Už jsem to nechtěl tahat do psaní. Dokonce jsem to chtěl celý vymazat ze života. Jenže jsem zároveň věděl, že to nepůjde tak lehce. Člověk totiž víc nad vším tím, co napíše přemýšlí, než nad tím, co se mu honí hlavou v podstatě nonstop.
Dřív jsem o tom psal taky. Jen ne sem.
Vlastně jsem se díky tomu po více než deseti letech vrátil ke psaní. Jasně, i během té doby jsem něco psal. Texty pro jednu kapelu, občas jsem zaplnil stránku myšlenkami a pak ji zase zavřel, jako kdyby tím problém zmizel. Nezmizel.
Zase cítím, jak se tomu vyhýbám.
Tak k věci.
Jasně, jde o ženu. Kdo jiný by mě taky dokázal dostat na dno a možná ještě hledat sklep v tu chvíli. Napsal jsem o ní hodně, i když ne sem. V tu dobu jsem ani nevěděl, že Písmenkáři existují. Bylo to palivo, který ve mně zase dokázalo zažehnout oheň k tomu, abych znovu znásilňoval papír jako dřív.
Už teď cítím, jak zmatený tohle bude. Ale snad to aspoň někdo pochopí. Nebo aspoň uvidí mou mysl ve chvíli, kdy skáču z myšlenky na myšlenku, bez editace ve střízlivým stavu.
Moje dyslexie, dysgrafie a demence na jednom místě.
Krása.
Zpět k věci.
Podle některých je divný milovat někoho i po třech letech od chvíle, kdy to skončilo. A já to přiznám.
Jo. Je to divný. Jenže já rozděluju zamilovat se a někoho milovat. Zamiloval jsem se do každý, se kterou jsem strávil noc. Možná ne pokaždý do tý ženy samotný, ale minimálně do nějaký představy, kterou jsem si o ní během těch pár hodin vytvořil. Milovat někoho je pro mě ale něco jinýho.
A za svůj život jsem miloval jen dvě.
K tý první jsem se k tomu dopracoval během pár měsíců a nejspíš to souviselo i s tím, že byla vzhledově přesně můj typ. U týhle jsem ale od prvního pohledu věděl, že ona je ta pravá.
Začal jsem věřit na lásku na první pohled.
Po tom, co jsem s ní byl poprvý venku a vlastně vůbec nevěděl, co vidí ona, jsem přijel za ženou, se kterou jsem tehdy spával, a řekl jí, že je konec. Že jsem někoho poznal a chci být s ní.
Tohle jsem nikdy předtím nezažil. Nakonec jsme spolu byli pár let a já měl pocit, že mám všechno, co jsem kdy chtěl. A možná jsem to opravdu měl.
Tak rád bych napsal, že po těch pár letech to posrala ona. Že udělala chybu. Že to celý posrala a já jsem ta oběť, která jen stála opodál a nechápala, co se děje.
Jenže ne.
Jasně, vždycky za konec vztahu můžou oba. Aspoň se to tak hezky říká, protože se potom člověk necítí tak blbě. Tady je ale chyba z devadesáti pěti procent ve mně. A nemíním se vymlouvat. Prostě jsem to posral já.
Fack.
Co jinýho na to říct?
Za tu dobu, co jsme od sebe, jsme každý někoho poznali. Ona byla s jedním a já s každým.
Nebo aspoň s každým, kdo mi dal možnost na chvíli vypnout. Přestat přemýšlet o tom, co se stalo. Na pár hodin předstírat, že jsem normální člověk, kterej se dokáže bavit, aniž by mu někde vzadu v hlavě hrála jedna jediná písnička pořád dokola.
Jo, byla tu jedna.
Sára. Věděla všechno. Snad to i chápala. Aspoň se tak tvářila. Nakonec to stejně skončilo tím, že mi nechala klíče od bytu na kuchyňský lince, vedle nich papír se vzkazem, a už jsem ji neviděl. Asi vycítila, že se nemůžu posunout dál. A měla pravdu.
Odstěhoval jsem se z Olomouce s nadějí, že se všechno nějak spraví. Že nový město znamená nový život. Jenže všechno bylo při starým. Akorát jsem přestal poznávat nový lidi v barech a začal se víc uzavírat do sebe.
Jiný město.
Jiný čas.
A stejně má ta jedna v mojí hlavě pořád nájem zdarma.
Bez smlouvy.
Bez kauce.
A evidentně bez výpovědi.
Zkoušel jsem přijít na to, jak se těch citů zbavit. Všech těch pocitů, který mě každej den ničí a přitom jsou možná jedinou věcí, díky kterým ještě něco cítím.
První rada: Máš malej bodycount, jdi píchat nový ženy.
Ne. Nemám nízkej bodycount. Přesný číslo vlastně ani neznám. Ale měl jsem jich dost na to, abych to přestal počítat, a málo na to, aby to byl problém. A přesto to nepomohlo. Protože můžeš spát s deseti, dvaceti nebo stovkou lidí a stejně se ráno probudíš s jedním člověkem v hlavě. S tím, kterej tam být nemá.
Druhá rada: Dodržuj no contact a nemysli na ni.
Jo.
Tohle se snažím dodržovat celou dobu. Moc jsme si nepsali a poslední zpráva byla, když jsem jí přál k narozeninám.
Každej den ale bojuju s tím, že se jí nemám ozvat. Hlavně od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že je sama.
A je to fakt můj vnitřní boj.
Co k ní cítím, vím.
Co ona cítí ke mně, tuším.
A možná se tyhle dvě věci od sebe zase tak moc neliší.
Jenže pokaždý, když sedím, mám otevřenej chat s ní a přemýšlím, co bych jí napsal, přehlušuje to něco jinýho.
Otázka, kterou jsem si možná poprvé položil správně.
Byl bych šťastnej já?
Určitě. Byl bych s někým, koho považuju za svou životní lásku.
Ale byla by šťastná ona?
Nevím.
A to je ta otázka, která mě pokaždý zastaví.
Přemýšlím nad ní každej den. Poslední dobou se mi o ní dokonce zdá. A potom se ráno probudím a na chvíli mám pocit, že se nic nezměnilo. Že je všechno pořád tak, jak to bylo.
A pak si vzpomenu.
Tak si pokládám jednu otázku. Chci ji zpátky proto, že chci být šťastnej já? A někdy si uvědomuju, že odpověď už vlastně znám.
Protože jestli ji opravdu miluju, tak bych měl být schopnej chtít, aby byla šťastná i beze mě.I kdyby to znamenalo, že já u toho nebudu. Je to možná ta největší sračka na lásce. Že někdy nestačí chtít někoho zpátky. Někdy musíš chtít, aby byla šťasntá, i když to nebude semnou.
Už Bukowski někde napsal, že láska je jako popelnice plná sraček, kterou se snažíme přenést přes rozbouřenou řeku.
A já začínám chápat, co tím kurva myslel.
Protože když někoho miluješ, táhneš s sebou všechno. To hezký, to špatný, svoje chyby, její chyby a všechny ty věci, který jste si navzájem udělali. Smrdí to, je to těžký a několikrát tě napadne, že by bylo jednodušší to prostě pustit.
Jenže někde uvnitř pořád víš, proč to neseš.
A tak to držíš.
I když už vlastně nevíš, jestli jdeš na druhej břeh, nebo jen stojíš uprostřed řeky a pomalu se topíš.
Tak si říkám, že se budu soustředit na napsání knihy a přežívání.
Na práci.
Na psaní.
Na to, abych nějak fungoval.
A pak mi holka, která četla, jak jsem o ní psal, a která mě po tom všem, co jsem si s ní před pár minutami prožil, svým způsobem zná, řekne, že jsem debil a mám jí napsat.
Do toho mi to samý říkají nejlepší kamarádi.
Lidi, kteří znají mě.
Lidi, kteří znají ji.
Lidi, kteří nás znají oba.
Všichni mi říkají v podstatě to samý.
Napiš jí.
A tak teď sedím.
Popíjím whiskey, kterou jsem koupil v akci v Lidlu, protože i moje životní rozhodnutí mají občas cenovku z výprodeje.
Jsem opilej.
A přestože mám opilej odvahu na všechno, nemám odvahu napsat jednu jedinou zprávu.
Jednu větu.
Pár slov.
Možná jen ahoj.
A možná právě proto to ještě dělám správně.
Nevím.
Fack.
Možná je to celý jen o tomhle. Ne o tom, že člověk sere na svět. Ne o tom, že mu na ničem nezáleží. Možná Fack znamená jen to, že si konečně přestávám lhát. Že když něco posereš, řekneš, že jsi to posral.
Když někoho miluješ, přiznáš si to.
A když nevíš, co dál, tak prostě chvíli sedíš, piješ whiskey z Lidlu a koukáš na jméno člověka, kterému bys chtěl napsat.
A nenapíšeš.
Protože někdy je nejtěžší věc na světě neudělat přesně to, co chceš.
Takže jo.
Fack.
Seru na to, co by se mělo.
Ale možná poprvé v životě se snažím přijít na to, co je správně.
A to je, kurva, mnohem těžší.