Na kopci nad lesem,
nebe připomínající strukturu lidského masa,
mísícího se se svaly.
Slunce za mrakem svítí,
jen pár paprskami mě hladí.
Koukám se do dáli
s chtíčem tě křečovitě svírat.
Ty odmlouváš,
nechceš mít zpoždění —
taky kdo by chtěl?
Musí tě přece vystřídat někdo jiný,
než se stagnace dostaví
Změna, která přijde náhle,
je zároveň změnou očekávanou.
Stále se tě ptám,
zda můžeš jeden den počkat.
Neodpovídáš —
tak jen hledím na stráně
protkané velkými borovicemi
a zhluboka dýchám.
V nitru mi je známo,
že to nikdy nešlo.
Vše plulo s časem,
v němž se následně dostavilo.
Ve vlně života se posunulo dál —
přišlo náhle
a taktéž tak i odešlo.