Sedím na oranžové pohovce,
srdce rozlité po zašlapané podlaze.
Všichni po něm chodí —
nejvíc ti dva vedle mě.
Snad ho někdo přikryje cenzurou,
uši mě bolí z jejich konverzace.
Každou minutu ho válcují víc a víc.
Pouštím si známý pořádek tónů do uší,
a v duchu doufám,
že mé srdce bude jednou
odhalené míň.
Zvedám se, vysokými podpatky,
odcházím od všeho pryč.
Mířím na feministický kurz,
hledat správný směr —
jak svému srdci dát nálepku,
která alespoň chvíli vydrží.