Funím jak kůň u drožky,
ocitám se v povídce Čechova –
syrovost, štípající ledovost vzduchu v plicích.
I když nechci, touhle ulicí musím.
Místo nosu kus dřeva,
mrzne, zebe mě kůže pod nehty.
Dychtivé srdce se zajíká,
přeskakuje kamennou římsu, rozpadlé zábradlí,
v řezající řece své prsty potápí.
Mlha a sublimace.
Vidíš mě, vidím tebe – tvé červené líce
připomínají jablko,
nikdy však nerostlo tak vysoko.
Větev nedosažitelnosti.
I když se stavím na špičky,
než se naděju,
přijde někdo obdařen velkým okem, velkou dlaní –
a já zůstanu sedět sám pod jabloní.