zase tu sedím
vzpomínky na tebe
se pomalu zhmotňují,
skoro jako by měly tělo,
jako by se ještě daly obejmout
a mohly ty jizvy zahojit.
vracím se ke chvílím,
kdy svět poprvé proměnil možnost ve skutečnost
a tvá přítomnost
mi ztěžkla na bedrech.
náhle se ve mně otevírají staré rány,
tiše, zevnitř,
jako dveře do pokoje.
když nic jiného,
alespoň budí to,
na co svět zapomněl
dřív, nežli jsem se od tebe domů vrátila.
ach, kéž bych jen věděla,
že to vše brzy
slovo naposledy doplní.
bývala bych tě silněji objala,
rukou ti ještě jednou vlasy projela,
prsty svázané tvými
víc utáhla
a na tolik otázek se neptala.
i tak jich zůstalo spoustu nezodpovězených
a já o potenciálu odpovědi
mohu snít.
tak jako sním o tobě,
a o tom, jak moc si připadám ztraceně.
je těžké uvěřit,
že něco,
co se ve mně rozsvítilo,
pouhým omylem bylo.
omylem,
kterému jsem tolik věřila,
že omylem není.
jak já si bývávala přála,
abys byl tím majákem,
který každý příliv omylů
bravurně odvrátí.