Řekl si mi: neplakej, já zabořila své oči do kolen a přála si být s tebou. Jen ty víš jak kvetou, mé prosby být opřená o tvou hruď, tak ze zlého snu ji vzbuď. Protože tančíme na hvězdném prutu tvých melodií, na věky věků samotou se lámeme s historií. Naplň mou vzpomínkovou krabici láskou, nazvi mě kráskou, zůstaň zářit i přes černé brýle, poděkuj tvé strážné víle. Zavřu skrz na skrz svou tmu, budeš stále tu?
V povětří jsme stáli, oba na sebe se smáli. Poslouchali Beatles, ale přede mnou byl fíkus, na kterém přezrále stála Sylvia Plath, má dáma. Tak vypni internet a chytej mé fíky, polibkem ti řeknu velké díky. Sdílíme své závislosti; kofein, nikotin a minulosti. Za volantem zpíváš si a rychlostí přeju si, abys mě chytil kolem ramen a nikdy neuhasil můj plamen (k tobě).
Začalo to v odrazu tvých brýlí, kde jsme si celý letní den zapalovali cigarety. Jsme yin a yang, jsem tvůj bílý papír, když píšeš své verše jako když mi vkládáš touhy do polštáře. Hlavu mám sklopenou na tvé hrudi, hladíš mi ofinu, v které mi zbyla vůně tvého bytu, tebe. Schováváme nenávist k vnějšímu světu v tvém pokoji, když na sobě ležíme a posloucháme vinyly.
Jako kdybych křičela tvé jméno ze spaní, volám z plných plic. Foukáš mi do dlaní, hřeješ mé prázdno, až nemám nic. Bůh mi je blíž, sny jsou jako perutě. Ty klesáš níž, pouze přeju si chytat tě.
Zůstalo jen ticho, hlasitější než má nespavost kvůli tobě a té naději, kterou si mi vkládal do úst, že to všechno bude jiný.