Blízkost
Maluju maluju
Kreslím, píši,
Přičemž mi uniká obraz,
Linie není rovná.
Kráčím po linii
A snažím se jí napravit,
Dělat, že lze po ní chodit,
Že stabilita na ní nezávisí.
Sedím na okraji,
Výše se zdá být veliká,
Přitom se noha k zemi má,
Proč se mi lavička zdá být tak vysoká?
Říkám slova
Nemají význam
Aby zaplnily ticho,
Které je ale příjemné.
Civím, přemýšlím o obrazu,
O jeho plastice,
Jeho hlava vyčuhuje,
Ale srdce zůstalo skryté.
Káva, hrneček téměř prázdný,
Držím v dlaních,
Nechci ho pustit,
Vždyť byl ještě před chvílí teplý.
Oči koulím, vyvracím je,
Vždyť tolik slov,
Ale blízkost žádná,
Člověk osamělejší, než když je sám.
Cihlu držím, cihlu užívám,
Na co je, když nedýchá,
Vždyť ta slova jsou tak osamělá,
Prázdná a bezvýznamná láska.
Držím se obrazu,
Jako lana nad propastí,
Tikot hodinek,
Snad čas se nezastaví.
Sedím, hodinky tikají,
Čas ubíhá, tíha ticha tu leží,
Ale cítím blízkost, cítím ji tady,
Bez jediné dlaně, ruku nabízí.