Léto, kdy mé vnitřní dítě vzlétlo.
Roznášela noviny, běhala po poli, četla v aleji svá tajná přání a byla šťastná. Zapomněla co je to signál a hodiny. Nosila sukni s puntíky.
Poslouchala kazety a hluk na ulici při otevřeném okně dokořán.
Volavky se kroužily nad bílými vlčími máky, mezi kterými se opatrně plížila k rybníku, kde mohla svá chodidla namočit.
Po boku s éterickou vílou, s porozuměním v hloubce jejich platonického vztahu.
Posílala dopisy, které nastříkala svou oblíbenou vůní. zatuchlina chaloupky ji zůstala ve vlasech a už se nikdy nechtěla vrátit do světa se signálem.
Léto kdy jsem zapomněla, že před dospělostí neuteču.