Tato vzpomínka nepatří mně. Nepatří vám. Nepatří nikomu. Ale přeci – někomu patří…
Byl slunný jarní den. Venku, na stromech, rostoucích podél dlážděného chodníku, štěbetali ptáci. Vzduchem poletovali motýli s takovou lehkostí, jako můžou jen oni. Když se člověk nadechl, jaro bylo cítit ve vzduchu. Bylo cítit květinami rostoucími na loukách za městem, vodou zpívající v potocích a řekách okolo a čerstvým chlebem, jehož vůně se linula z dočista maličkaté pekárny na náměstí. Zima byla už dávno ta tam a všechno znovu procitlo k životu. Ulice se najednou hemžily lidmi, kteří už se nebáli omrzlin, když se vydali na svou ranní cestu do práce. Mezi kostkami chodníku vyrazily stébla trávy a stonky sedmikrásek. Zkrátka se najednou vše zdálo být v úplném pořádku.
Max a Theo zrovna vycházeli po betonových schodech z honosné šedé budovy s velkými těžkými dřevěnými dveřmi. Školní hodiny akorát skončily a začínal týden jarních prázdnin. Ti dva, jako obvykle, vyrazili ze školy bok po boku přímo směr kavárna. Byla to vlastně už trochu tradice. Ale jak oba uznávali, dost drahá tradice. Protože, co vám budu povídat, ono dát si jednou za čas dobrou kávu v kavárně je vlastně finančně úplně v pořádku rozhodnutí, ale když si tuhle kávu budete dávat každý den, začne vám to pěkně lézt do peněz.
Přešli tedy náměstí a prosklenými dveřmi se světlemodrým oprýskaným rámem vešli do kavárny. Možná vás teď zajímá, jak se ta kavárna asi jmenovala, možná ne, ale já vám to stejně povím. Nejmenovala se nijak. Teď si možná říkáte, jak je možné, že neměla jméno. To já vám velice rád vysvětlím.
Tato kavárna jednou jméno měla. Bylo napsáno velkými černými písmeny nad jejími dveřmi. Avšak potom prostor odkoupil nový majitel. A s novým majitelem přišla spousta změn. Jednou z těch změn byla barva fasády. Z nudné a smutné šedé přebarvili kavárnu na tyrkysově světle modrou. Písmena však už nikdo nikdy znovu nad dveře nenapsal. A jediné, co lidem, co v městečku nežili, mohlo naznačit, že se jedná o kavárnu, byla nálepka šálku kávy na velikém okně do ulice. Tak se z dřívější kavárny se jménem stala jen bezejmenná kavárna. Nikdo z městečka však neříkal, že jde do kavárny. Říkali, že jdou k Elišce. Eliška byla jediná stálá baristka v této kavárně a už tam pracovala něco kolem deseti let. Lidé ji milovali pro její vstřícnost a její jedinečný úsměv, který se rozzářil na její tváři pokaždé, když někdo vešel do kavárny. Pamatovala si objednávku snad každého, kdo do kavárny chodil, a většinou ji začala připravovat ještě, než člověk vešel dovnitř. Na červeném kávovaru měla nalepený papírek se dny a časy, kdy její stálí zákazníci chodili do kavárny pro ranní kávu před prací, aby je ušetřila čekání, kdyby náhodou nestíhali do práce.
Stejně jako Eliška znala časy ranních směn, poledních pauz a konců práce, znala i čas, kdy Theo s Maxem končí ve škole. Když tedy vešli dveřmi dovnitř a sešli dva kamenné schůdky, na jejich oblíbeném stolku u okna už čekal hrnek s kávou a hrnek s čajem. Než se však posadili, zastavili se ještě u baru, aby Elišku pozdravili.
Theo začal svým klasickým: „Ahoj Eli, co hezkého si mi dneska nakreslila na cappuccino?“ A Eliška mu zpoza baru přívětivě odvětila: „Pardon, dinosaura pořád neumím. Musíš se spokojit s labutí.“ Načež se oba tiše zasmáli. Max jen tiše stál za Theem a nervózně se usmíval. Měl to tu rád a měl rád i Elišku, jen se nikdy nedokázal přimět k tomu, aby s ní mluvil.
„Ještě pořád se mnou nemluvíš? No tak, Maxi, aspoň to „ahoj“ bych si zasloužila, ne?“ Řekla Eliška mezitím, co utírala mokré hrnky a podšálky. Max se na chvíli zarazil a usmál se takovým tím obráceným úsměvem, kterým jí naznačil, že by moc rád, ale nejde to. Eliška to chápala. Theo už jí to několikrát vysvětloval. Max měl sociální úzkost a dělalo mu problém mluvit s lidmi, které na sto procent neznal. Elišce sice věřil a moc dobře věděl, že mu nic neudělá. Jenže pokaždé, co se pokusil jí jenom pozdravit, otevřel ústa a z nich nic nevyšlo.
„To nevadí. Příště už to určitě zvládneš.“ povzbudila ho a poukázala směrem ke stolku. „Utíkejte, ať to nemáte studený.“
Usadili se tedy ke stolku. Theo napravo ke cappuccinu a Max nalevo k černému čaji. Eliška zvedla hlasitost hudby, aby to působilo, že je nemůže slyšet, a pokračovala v utírání mokrých podšálků.
Theo si všiml, že je Max trochu skleslý z celé té zdravící situace a položil svoji ruku na tu Maxovu. „Nebuď z toho smutnej. Jednou se to podaří. A kdyby se to nepodařilo, moc rád ji za tebe budu zdravit dál. Jasný?“
Max zvedl hlavu od čaje. „Když já bych ji tak rád pozdravil. Mám to tady rád a mám rád i ji. A strašně mi vadí, že s ní nejsem schopnej mluvit jako ty, jako normální člověk. Přijdu si strašně špatně, přece pozdravit umí i malý dítě. Jenom já prostě ne. Je to sobecký, každý úterý a každej pátek mi dělá čaj a každý pondělí a středu kakao s nějakým zajímavým obrázkem, a já ji nejsem schopnej na oplátku ani pozdravit. Přitom je to slušnost.“ vyhrkl ze sebe naštvaně, a zase sklonil hlavu, aby se napil svého čaje.
„Nemůžeš to takhle brát. Už jsem ti říkal několikrát, že to chápe. Že jsem jí to vysvětlil. Nesmíš na sebe být tak tvrdej. Čím víc to ze sebe budeš tlačit, tím pomaleji to půjde. To přece víš. Tohle všechno dávno víš. Důležitý je to, že se snažíš. A jednou se to povede. Jednou sem nakráčíš s tím svym roztomilym úsměvem a řekneš jí: „Ahojky Eli, jak se dneska máš.“ I když tomu možná nevěříš, ten den jednou přijde. Možná to nebude zítra nebo za týden, ale stane se to. Tím jsem si jistej, stejně jako jsem si jistej tím, že si můj nejlepší kámoš.“
Theo natáhl ruku, která ještě před chvílí spočívala na té Maxově, a chytil jí Maxe za bradu, aby mu zvedl hlavu. Když se jejich oči setkaly, pousmál se. Maxovi sice moc do smíchu nebylo, ale při pohledu na Thea se tomu nemohl ubránit a otočil rty do obráceného úsměvu.
Pak už se konverzace od sociální úzkosti přesunula ke škole a k tomu, co zase paní Šestáková vyžbleptla na hodině biologie.
Čas ubíhal, stejně jako ubývalo nápojů v jejich hrncích. Než se nadáli, seděli v kavárně už hodinu. Ale nebojte, nepřišel jsem dnes jen, abych vám vylíčil, jak probíhala klasická návštěva kavárny beze jména. Tento příběh, stejně jako den Maxe a Thea, ještě pokračuje. To, co je na této vzpomínce tak důležité, se má teprve stát. Takže ne, že přestanete číst.
Po dobré hodině a půl už byli hrnky na stole nejen studené, ale taky prázdné. A tak nezbývalo než se zvednout od stolku u okna, zaplatit a přesunout se někam dál. Theo poslal Maxe čekat ven a přistoupil k mohutnému dřevěnému baru, aby Elišce zaplatil. Eliška si vzala peníze a ještě předtím, než Theo stihl otevřít dveře, zeptala se: „Tak co? Už jste si to konečně řekli?“ Theo se s nechápavým výrazem otočil nazpět směrem k baru, za kterým Eliška stála. „Co? Co bychom si měli jako říkat?“ Eliška se zasmála a s nevěřícím výrazem mu odpověděla: „Však vy to oba víte. Je jen otázka času, než vám doteče, že to víte a ukončíte moje nekonečný čekání.“ Theo už jí nic neodpověděl. Nechápal, na co se snaží narážet. Co oba ví a nikdy si neřekli? Mluví spolu přece furt. Není nic, co by ještě neprobrali.
I když Theovi Eliščina slova nedávala smysl, nedokázal je dostat z hlavy. A možná i proto nad nimi přemýšlel celou cestu na Šeříkový vrch.
Než vám ale řeknu, co se dělo dál, myslím, že by nebylo úplně od věci povědět vám, co to je Šeříkový vrch. Je to vysoký kopec se srázem na kraji města, který vypadá skoro jako dělaný pro stavbu nějakého hradu. Hrad tam ale nikdy nestál, vlastně tam nikdy nestála ani lavička. Je to vlastně jen kopec, na kterém roste spousta stromů, a nečekaně šeříku. Ovšem jestli na něm něco bylo speciální, tak to byl ten fakt, že z něj byl výhled na celé městečko a skoro nikdo tam nechodil. Vlastně až na Thea s Maxem tam nikdo nechodil.
Když se prodírali větvemi, které zasahovaly do jejich jinak už hezky vyšlapané cesty, Max si všiml, že je Theo už podezřelou dobu ticho. U Thea nebývalo moc ve zvyku, že by byl tak dlouho ticho. A už vůbec ne, když se šplhali na Šeříkový vrch. Vždy nadával na starostu, že sem nenechá udělat pořádnou cestu. Protože pak by sem lidé třeba i chodili. Kdo ví, třeba by to i přilákalo nějaké turisty. No, a když nenadával na starostu, tak nadával na kopřivy, které vždy jako by za těch pár dnů, co tam nešli, nabrali druhý život, a ještě víc síly. A tak mu to nedalo a musel se zeptat. „Nad čím tak hluboce přemýšlíš, že se o to se mnou ani nepodělíš. Co?“
„Ale to není nic důležitýho. Eliška jen tvrdí, že je něco, co bychom si měli my dva říct, protože to oba víme a nikdy jsme to neřekli, či co! Podle mě se mi akorát snažila nasadit brouka do hlavy, aby mě trochu potrápila. Víš co! Určitě to dělá kvůli tomu, že po ní furt chci toho dinosaura. Bože můj, copak je hřích chtít po baristce, která má roky zkušeností special obrázek na kafe?“
Nerudně odpověděl Theo a zlomil větev, co zrovna držel v ruce. Čirou náhodou ona větev byla ta poslední, co je dělila od jejich místa.
Vršek Šeříkového vrchu byl klidné, větrné místo se zelenou trávou, která i na jaře byla vysoká a plná sedmikrásek a jiných jarních květů. Něco na tom místě bylo strašně uklidňující. Možná to byla ta atmosféra. Možná to bylo to, že se člověk cítil jako na vrcholku světa, když se podíval směrem dolů do ulic městečka. Kdo ví, co to bylo. Ale ono něco najednou odplavilo všechny nepříjemné myšlenky a trable, které člověk zrovna měl.
A stejně jako jsem to teď popisoval, Theovy myšlenky na Eliščina slova jako by se vypařily do vzduchu. Najednou se cítil… doma. Tak lehký… jen se vznést. Tím pádem celá atmosféra nabyla mnohem příjemnějších nálad.
Posadili se tedy do studené trávy, tašky odhodili za ně a užívali si v tichosti západ slunce. Po chvíli Max ale ticho narušil štrácháním v tašce. Hledal tam notes, který vždy nosil úplně všude. To kdyby ho náhodou snad napadly nějaké ty verše nebo by třeba jen chtěl popsat to, co vidí, a navždy si to pamatovat.
„Máš ho v přední kapse. Dával si ho tam po tom, co si o Dějáku psal, jak strašně tě to nebaví. Pamatuješ?“
„Jo ajo! Máš pravdu! Díky ti, člověče. Ještě že tě mám. Jinak bych zapomněl, kde mám i vlastní hlavu.“
Max rozepl přední kapsu batohu a světe div se, notes tam doopravdy byl. Vytáhl ho tedy z kapsy spolu se stříbrným plnicím perem. Nalistoval prázdnou stranu… na chvíli se zastavil, podíval se na Thea a řekl: „Nevím, jestli je to tímhle místem, nebo jen tím, že už je skoro tma a přemýšlím nad deep věcma. Ale mám otázku.“ Theo se odklonil očima od naoranžovělé oblohy, aby mu viděl do očí. „No? Jakou?“
„No, možná je to strašně z ničeho nic, ale… jaká písnička by ti měla hrát na pohřbu? Já vím, že je brzo na to tohle řešit. Máme ještě spoustu času do té doby, než nás budou zahrabávat do země, nebo spalovat na popel. Ale je to zajímavý téma, ne?“
Max se odmlčel a pokračoval.
„Já bych asi chtěl, aby mi na pohřbu hrálo Nothing Else Matters od Metallicy. Jen si to zkus představit. Ta podle mě vypovídá o tom, kdo jsem byl, nebo ne? Navíc je to moje jediná oblíbená písnička, co by se na pohřeb hodila. Myslím, …myslím, že to skoro musí být ona.“
Max se zhluboka nadechl a nahlas vydechl. Jako by z něj právě spadlo něco, co mu celou tu dobu zatěžovalo ramena. Podíval se na Thea. Bylo vidět, že hluboce přemýšlí a snaží se v hlavě vytvořit si seznam písniček, které by byly přijatelné pro takovou situaci.
„Ty kráso, nevím, jestli si zvládnu vybrat jednu. Napadá mě jich minimálně pět.“
„To nevadí, řekni mi, jaký. Pomůžu ti vybrat.“
„Dobře, dobře. Tak teda, American pie od Dona McLeana, Iris od The Goo Goo Dolls, Knockin‘ on Heaven’s Door od Boba Dylana, O Children od Nicka Cave a The Bad Seeds a Time After Time od Cyndi Lauper.“
„Ok, wow. To je dobrej výběr. Teď ho pojďme nějak zkusit zmenšit. Upřímně, myslím, že Knockin‘ on heaven’s Door je trochu provoplánový.“
„Asi máš pravdu, doslova je o umírání. To si rovnou do parte můžu nechat napsat: “Už jsem zaklepal na nebeskou bránu. Ťuk, ťuk.““
„Bože růžo, umřu z tebe.“ zasmál se Max a utřel si slzy, které se mu ze smíchu a únavy nahromadily v očích.
„Ještě neumírej. Sám si přece říkal, že na to máme ještě čas. Mimochodem, rovnou bych vyřadil American pie a O Children. Když o tom teď tak přemýšlím, tak jsou, za prvý docela dost dlohý. A já nechci, aby mi lidi odcházeli z pohřbu, než stihnu umřít podruhý. A za druhý jsou celkem komplikovaný, co se významu týče, což by mohlo vyvolávat diskuse. A poslední, co chceš na svým vlastním pohřbu, je hádající se příbuzenstvo.“
„Ok, to beru. Ale musíš uznat, že American pie je celkem solidní možnost.“
„No, to uznávám, ale ty zase musíš uznat, že moje důvody jsou validní.“
„Jo, však jo. Já ti to neberu. Vlastně to dost dává smysl. Takže nám zbývá Time After Time a Iris?“
„Ne. Z těhlech dvou to musí být Iris. Time After Time je sice hezký a tak, ale je to o tom, jak slibuješ, že tu vždy budeš. Což logicky spíš nebudu, když budu pár metrů pod zemí, že?“
„Takže stopro Iris?“
Theo se na chvíli odmlčel. „Jo.“
„Proč?“
Theo pokrčil rameny. „Vlastně pořádně nevím. Vždycky mě to k tý písničce nějak táhlo. Asi je mi prostě souzená.“
Nastalo ticho. Najednou si oba uvědomili, že už je tma a na obloze vysvitly hvězdy. Lehli si do studené trávy a jen v tichosti koukali na oblohu. Působilo to, že je tak strašně blízko, že by se člověk mohl dotknout každé té zářící hvězdičky. Ptáci už dávno ztichli a auta pod nimi v městečku už byla dávno zaparkovaná ve svých garážích. Okolí bylo tak ticho. A celá scenérie jako by ji vystřihli z nějakého filmu. No, jen si to zkuste představit. Tmavá noc plná poblikávajících hvězd. Dva kluci ležící ve studené trávě na vrcholku kopce. Vzduchem se prohání vítr, který si pohrává s posledním listím od podzima, které bylo celou zimu schované pod peřinou sněhu. Pod kopcem malé tmavé městečko rozsvícené žlutými lampami a světly z oken lidí, kteří se chystají ke spánku. Jak jsem říkal, jako z filmu, ne?
Pozor ale, příběh ještě pořád nekončí…
Leželi vedle sebe a pozorovali hvězdy. A pak Max chytil Thea za ruku. Bylo to naprosto přirozené a ani s jedním to nijak nehnulo. Max to udělal vlastně trochu nevědomky. Jen chtěl cítit, že se to doopravdy děje.
Ach, co vám tu budu vykládat, čistší přátelství jsem snad nikdy jindy neviděl.
Po nějaké době se Theo opět usadil, jelikož už ho od studené trávy zábly záda. Max učinil totéž, protože by se cítil divně, kdyby ležel a Theo seděl.
„Dívej! Je vidět velký vůz! To znamená, že támhle by měl být ten malý. A támhle…“
Začal Max s nadšením ukazovat Theovi všechna souhvězdí, která zná. Theo ho ale neslyšel. Byl jako by zamrzl. Jeho oči už nesledovaly oblohu.
Sledovali Maxův obličej.
Jeho zelené oči, ve kterých se odráželo světlo hvězd z oblohy. Tvar jeho malého nosu, který by mohl být malá skluzavka pro víly, jak byl rovný. Jeho čelist, kterou rýsovaly stíny noci. A nakonec jeho růžové rty, které kvůli chladné noci chytaly fialové podtóny.
Max byl úplně zažraný do popisu hvězd, takže ani nezaregistroval, že mu Theo ani jednou neodpověděl. V zápalu výkladu pak otočil hlavu a… najednou byl ticho…
Cítil Theovu ruku ve svých vlasech a tu druhou na své tváři. Oči měl zavřené, ale kdyby je otevřel dočista, určitě by viděl hluboko do těch Theových. A pak už se v Theově polibku dočista rozplynul…
Zde vzpomínka končí. Ale příběh Thea a Maxe ještě pokračuje. A jak jsem říkal, tato vzpomínka nepatří mně, nepatří vám, nepatří nikomu. Ale přeci někomu patří… patří nekonečnu, které v tento moment začalo.